Poznatky z indonesie v kostce. Seznam podivností, odlišností či zvyků jež jsem vypozoroval.
Musím teda říct, že v Indonésii je oproti Europě všechno jinak. Všechno opačně...
Rozdíly které jsem vždy poznával mezi jednotlivýma evropskýma zeměma jsou v porovnání s Indonésií úplný nic. I přes to že v Evropě se často používá pojmu Západní a Východní Europa. S porovnáním s Indonésií je celá Europa jedna konzistentní kultura. Europa, Amerika a Austrálie(nehledě v jaké části žijete) je prostě v porovnání s Indonésií naprosto odlišná kultura. Říká se jí western culture (západní kultura).
Doprava
Auta jezdí vlevo a jejich doprava je šílenej blázinec. Nikdo si neláme hlavu s jízdními pruhy(jakoby to byly jen omylem rozlitej kus barvy na silnici) s předpisy, předností, počtem lidí ve vozidle i velikostí nákladu na motorce/vozidle(na motorce i v autě může jet jen tolik lidí, kolik je možno tam fyzicky nacpat, nejvíce lidí na jedné motorce jsem viděl 5 + nákupní tašky všude kolem. Vlastně jednou jsem viděl i 6 (2 dospělí a 4 malá dětska). Neustále na sebe troubí jako pomatení. Za to jezdí velmi pomalu, a přestože na sebe pořád troubí, vždy se nějak záhadně, klaksonově či telepaticky domluví kam kdo vjede.
Veřejná doprava funguje snad jen mezi městama. U autobusů neexistuje žádný rozvrh jak jezdí. Prostě si musíte stoupnout na zastávku a počkat až přijede. U vlaků minulý rok nastala zásadní změna. Protože jejich vlaky byly neustále přeplněné a lidi jim jezdily na střechách. Zavedla vláda regulační opatření, že každý kdo chce jet vlakem si musí předem zabukovat lístek. Po vesnici/městě, buď se při troše štěstí dá chytit nějaká nepravidelná linka minibusu, nebo becak [béča]. Jo případně i taxi, ale to už není veřejná, ale soukromá doprava, stejně s becakem.
Motorky: motorku má každý kdo jí může vlastnit a jezdí na ní každý kdo dosáhne na pedály a řídítka zároveň. Kdo nemá motorku jako by nebyl indonésan. Na motorkách se dostanete všude a pokud byste měli ujít více než 20 metrů, tak na to radši použijete motorku. Pamatuju si párkrát, když se nedalo rozumně zaparkovat a parkovali jsme 100 metrů od místa kam jsme potřebovali, tak se mi hrozně omlouvali že musím jít pěšky a hrozně je to mrzelo. Já pouze nechápajíc kroutil hlavou. Všiml jsem si i když jedete nakoupit do tradičního marketu, což jsou ulice obsypané stánkama, tak na to abyste nakoupily vše co potřebujete ani nemusíte slézt z motorky. Prostě přijedete ke stánku ukážete nebo řeknete co chcete a v mžiku už vám to výměnou za peníze podávají v pytlíku, jenž pověsíte na háček v motorce a vy se přesouváte o další stánek dál. Pro motorky jsou přizpůsobeny i kavárny či jakékoliv místa kde se dá jíst jídlo, kdy můžete zaparkovat do 10 metrů od stolu. Delší vzdálenost už by se považovala za "jít pěšky" a to po indonésanech nemůžete chtít.
Oblíbené činnosti na motorce: upravování si účesu ve zpětném zrcádku, psaní sms, povídání si s jezdcem na motorce vedle vás, troubení na kolem jedoucí, blikání dálkovejma, kouření cigaret atd... Také jsem již několikrát viděl něco na způsob: dvě motorky vedle sebe, ta levá bliká doprava a ta vpravo bliká doleva. Nakonec obě jedou doprava. Často je jim i milejší místo blinkru použít ruku a naznačit co se bude dít.
U aut jen stručně. Jediné co stačí v autě dodržovat, aby vás nezastavili policajti, je třeba mít na sobě položen pás. Nemusíte ho mít zaplý, stačí položený přes rameno. Kolega mi často říká "arrange your seatbelt".
A k těm autobusům ještě podrobněji. Autobusy nemají žádný jízdní řád a většinou nemají ani žádné zastávky. Jen ty hlavní kde jsou nádraží(oni jim říkají terminály). Ostatní zastávky fungují stylem zařvi si na řidiče a on ti zastaví přibrzdí, kdekoliv, kudy zrovna projíždí. A to ať už jako vystupující, či jako nastupující člověk. V autobuse jsou většinou dva členové posádky. Jeden řídí a druhý vybírá vstupné. V autobusech město-vesnice tento druhý člen většinou stojí v otevřených zadních dveří a vyhlíží lidi stopující autobus, případně ještě stihne zvolat kam ten autobus jede. U takového autobusu uvidíte zavřené dveře snad jen když řidič chce zamknout přes noc zaparkovanej autobus. Takže pokud chcete chytit nějaký autobus, je třeba se informovat kudy projíždí a tam počkat, je jedno jak dlouho, prostě počkat, on se nějakej dřív či později objeví. Pak už stačí jen na řidiče zamávat či zakřičet/zapískat, on už přibrzdí. Občas ani nezajíždí k obrubníku a zastaví zpomalí klidně uprostřed silnice.
Ještě jedna poznámka k autobusům. Pokud zrovna nejedete dálkovým busem, ale nějakým menším, či postrádající jakokoukoliv komfortní výbavu, je naprosto běžné zde potkat kouřící spolucestující.
Drtivá většina lidí má motorku, což může vyvolat pocit že auto je pro ně drahé, ale ti co mají auto mají téměř vždy takové co vypadá jak nové, pěkné a čistotou se jen leskne. Takže tím to možná nebude.
Stravování
Jídlo se tu může jíst jen pravou rukou, v případě užití levé ruky se na vás koukají jak na pomatence, smějí se vám a myslí si o vás ošklivé věci(levá ruka je zde považována za nečistou).
Indonésani téměř všude sedí na zemi. U televize, s přáteli, v obýváku, při jídle jak doma tak v "restauraci". Stoly a židle sice většinou nějaký mají ale moc je nepoužívají. Jídlo se jí buď rukama, nebo lžící a vidličkou. Nůž na stole nenajdete, k tomu vám musí stačit lžíce. Jídlo doma se většinou skládá z několika talířů až se vám z toho motá hlava.
Snad neexistuje indonéské jídlo kde by nebyla ani špetka chilli. Ke každému jídlu ještě dostanete misku s nějakou chilli omáčkou, která je tak ostrá, že by jí mohli používat při těžbě žuly místo diamantové pily :-D
V indonésii(alespoň co jsem byl Jáva/Bali) najdete jídlo na každém rohu. Všude něco roste a většinou je to nějaké ovoce. A hlavně jim roste všechno možný střídavě po celý rok. Zároveň je tu milion stánkařů s jídlem a to za cenu, za kterou si u nás v restauracích pomalu nekoupíme skoro ani jedno naše věhlasně levné pivo. Cca 5 000-15 000 RP, tj cca kolem 20kč za oběd i s pitím. Pokud chcete do kamenné restaurace s regulérnímy stoly a židlemi(něco jako jsme byly v Jogje) tak cca 20 - 30 000 za jídlo a tak 7 000 za limču, což je tak 80kč.
Když vás někdo pozve na návštěvu k sobě domů, vypadá to občas jako by měřítkem úspěšnosti návštěvy hosta bylo to, kolik jídla se jim podaří do vás nacpat.
Pokaždé když příjde host, je před něj postaveno několik misek jídek, snacků, chipsů či jiných zákusků a je vyzván dát si pokrm hláškou "mongo"(na Jávě, je to z Javanské řeči). Výzvu k nabídnutí si jídla "Mongo mongo" uslyšíte každou chvílí, pokud v ruce zrovna nedržíte kus jídla. Jeden den jsem absolvoval asi 5 návštěv a k tomu jsem byl ještě povinen dát si oběd a večeři. A ačkoliv jsem byl plnej k prasknutí, tak do mě pořád ládovali další jídlo "mongo mongo, mongo". A i když jsem jim sdělil že jsem plnej, tak jakobych nic neřekl. "Mongo mongo, mongo". O jídlo zde rozhodně není nouze.
Indonésani jsou s jídlem neskutečně kreativní. Jsem tu už 3. týden a furt mám pocit že každý den ochutnávám nové jídlo. Zpětně si však říkám, že jsou to v podstatě všechno jen variace na rýži a nudle. Jejich jídlo se dá docela dobře jíst. Chuťově to většinou žádný zázrak není, ale že by to bylo špatný se taky říct nedá, až na pár vyjímek. Já si tu třeba zneoblíbil tahu(tofu), tomuhle pokrmu se snažim vyhýbat obloukem.
Jsou schopní udělat rýži na nekonečno způsobů. Rýže se tu snídá, obědvá, svačí i večeří. Indonésani říkaj pokud nějaké jídlo neobsahuje rýži, pak to není jídlo, ale pouhý snack. A jsou schopný z rýže udělat cokoliv. Od hlavního jídla, přes přílohu, brambůrky, sušenky až po dort a mnohem více. Divím se že ještě nezačali z rýže stavět baráky, nebo auta. Ještě pro zajímavost, průměrný indonésan spořádá 139 kilo rýže za rok a průměrný číňan cca 80kg/rok.
Další poznatek. Indonésani téměř všechno smaží. Většina jídel jsou tu smažený. Zdravý životní styl, či dbání o zdraví jim nic neříká. I když jim doktor nakáže vyvarovat se sladkýmu či smaženýmu, jinak to s nima sekne, tak to s jejich návykama taktéž nic neudělá. Prostě na to kašlou. Slyšel jsem i pravdivý příběh o někom, že při podobném přikázání od doktora zdržení se nějakého jídla na to kašlal až to s nim kvůli tomu opravdu seklo.
Každá rodina má doma několik nádob plných různých chipsů, snacků, zákusků či jiných křupavých věcí. Většinou vypadají jako "home made", jsou totiž velmi nepravidelných tvarů a prodávat je vidíte jen v obyčejnym průhlednym pytlíku. Jak jsem již zmínil většina jich je smažená a ládují se jimy celý den, pokud zrovna neobědvají, kdy si k obědu vždy musí dát jeden z nich, jmenující se "kirupu".
Ještě jeden poznatek. Spoustu jídel jedí naprosto studených, přičemž pro evropana je to nepochopitelný. Proč třeba uvaří jídlo, čekají až vystydne a pak ho servírují(vetšinou bývá alespoň mírně teplé, ale studené se také běžné podává). Nebo s masem. Usmaží ho, počkají až vychladne a servírují. Jako kontrast k tomuto bych poznamenal čaj. Sice jim nevadí jíst studený jídlo, ale za to si potrpí, klidně uprostřed nejvíc parnýho dne na pořádně horkej čaj. Zvláštní.
Náboženství
Majoritní náboženství je zde Islám(87%), takže ženský jsou většinou zahalený tak že jim je vidět jen obličej a ruce. Ale tak šílení jako v arábii, že by jim byly vidět jen oči, tu nejsou. Nejsou tu tak striktní muslimové, takže spoustu věcí co je v koránu, co dodržují v arábii či zemí "middle east" tady neřešej. Mají tady takovou uvolněnější verzi, ale pořád je to islám.
5x za den se všude venku rozezní šílenej zpěv volající k modlení se. "Nejlepší" je ten ve 4 ráno. Nejhorší je to přes ramadán, kdy každý večer megafony řvou od 8 do 9. Pak od 2 do 3 chodí po ulici banda hudebníků snažící se o co nejvíce decibelů jenž mají každého probudit aby se najedl než vyjde slunce a začne mu post. A ve 4 ráno opět první ranní Adzan (tak tomuto volání k motlitbě říkají). Sám teda nechápu kdy vlastně během ramadánu spí.
Svatby se tu konají většinou doma v obýváku v kruhu nejbližších rodinných členů.
Každý indonésan musí mít ze zákona v občance jakou má víru. Musí si vybrat jednu ze 6ti vír. Pokud je součastí jinýho religionistickýho systému, musí si do občanky nechat napsat stejnak nějakej z těch 6ti. Pokud je nevěřící, stejnak si musí do občanky něco vybrat. Dozvěděl jsem se že to prý vzniklo jako ochrana před komunisty(taktéž zde s nimy měli problémy jako u nás), aby se nikdy už nedostali k moci. úplně jsem to nepochopil ale jeden muž znalý této problematiky mi to tak nějak zkoušel vysvětlit. Všiml jsem si že zde i trochu míchaj jablka s hruškama a slova jako: atheista, bez vyznání(non religion) a komunista míchaj dohromady. Takže mě tu někteří mohou považovat za komunistu :-D
Indonésie je 5. nejvíc nábožensky založená země. Česko je 5. nejméně :-D
Vůbec nepijou(alkohol), i když mládež ve městě to teda umí rozjet ;-)
Ostatní
Pořád se tu nějak zvláštně zdraví. Někdy si ruku podají, někdy ne. Někdy si vaší ruku jako vyjádření úcty přiloží k tváři či k čelu. A někdy jen ukloní. Při podávání rukou, nebo zdravení se většinou ani nedívají navzájem do očí.
Používají moderní počítače, ani jednou jsem nikde nevidel starej CRT monitor. Většinou tu běhaj i na Win7, maj dotykový mobily, tablety a všechnu dostupnou technologii, ale jejich záchody a koupelny jsou z pohledu evropana středověk. Jejich toaleta kde jen potřebujete upustit tekutin se skládá z místnosti mající podlahu ve které je díra, kýble s vodou a naběračky na vodu. Všechna tekutina se upouští na tu samou zem na které stojíte. I chcát v lese je pohodlnějsí. Turecký záchody jsou standardní výbava, pokud má někdo záchod na který se dá sednout, je to zázrak, ale vyhráno není, pač stejnak nemá splachovadlo ani toaleťák při ruce. A jak to každej zalevá tou naběračkou, tak všude je mokro, ale uplně všude, prkýnko i zem. Takže pokud si přinesete svuj toaleťák, tak ho nemáte ani kam položit, pač by se namočil.
Jak je sakra možný že při vší tý hi-tech technologii kterou mají, jsou jejich sociální zařízení tak otřesná. Jít oblečen ve společenském oblečení na jejich toaletu je tak potupné a silně nepříjemné!
Dokonce i jejich hygienické návyky jsou zvláštní. Jsem již v druhé rodině a opět se mi diví že se chodim sprchovat večer před spaním!? Oni se před spanim nemyjí, myjí se ráno a pak když se vrátí z práce. To že jsou pak ještě ven do toho 300°C vedra, neco řešit/nakupovat/na návštěvu/zakopat si fobal, zahrát badminton atd, už jim asi nejpříjde jako argument proč se před spaním umýt.
Jinak slova hygiena/čistota jakoby v Indonéskym slovníku ani nebyla. Po celém dni práce se jdou někam najíst a jídlo jí svým oblíbeným jídelním nástrojem, rukama. Odpadky jsou na ulicích vidět úplně všude a některý jejich řeky slouží k jedinému účelu a to vyvést odpadky ven z města kamsi pryč. Veškerý kosti, šlupky, papírky, či jiné kusy jídla jež nechcete během konzumace jídla jíst se prostě hodí na zem. Ono se to do ní zašlape a nějak vstřebá. Ještě dokreslím že kamenné restaurace zde téměř neexistují. Jídlo se jí většinou na ulici u pouličního stánkaře, u kterého si sednete na obrubník, v lepším případě na plastovou židličku. A luxusnější pojedení najdete na dvorcích domů, kde se sedí buď na koberci nebo plastové židličce. Co se týká prodeje jídla a masa, tak si může prodávat kdo chce co chce, licence nebo laboratorní testy masa no neblbněte, kdo by se s tím dělal. To je zřejmě jeden z důvodů proč se zde nejí(islám jim i nakazuje nejíst) vepřový maso. Pač může obsahovat spoustu parazitů. A jelikož žádné testy masa tu neexistují, tak ho radši prostě nejedí a neřeší.
Poněvadž doma po bytě odpadky by mít nechtěli, tak určitým způsobem vedou koš. A jeho vynášení je vtipné. Nasednete na motorku pověsíte si koš na háček, bez kterého se zde žádná motorka neobejde a vyrazíte směrem k místu kde se odpadky vyhazují. Pokud zrovna patříte mezi ty jenž třídí odpad(rozuměj nevyhazovat odpad do přírody, ale na místo k tomu určené, něco jako u nás klasická popelnice na směsnej odpad) tak zajedete na místo kde se odpad běžně vyhazuje, je to kus vybetonovaný země ohraničený menšími zdmi. Když se tomuto místu blížíte uchopíte váš koš a aniž byste motocykl zpomalily vyhodíte jej někam na tento betonový dvorek a pokračujete dál. Ty jenž odpad "netřídí" ho hold pohazují kdekoliv do přírody. A protože jsem použil slovo třídit odpad, tak pro ujasnění dodám že něco jako dělení odpadu na plast, sklo, papír a zbytek, to nikdo nezná / nechápe a když sem se jich na to ptal, tak si mysleli že si z nich dělám srandu. Dokonce i v televizi jsem si všiml že je reklamy nabádají místo házení odpadu do přírody je házet do kontejnerů/pouličního koše.
Čistota jejich sociálních zařízení, či kuchyně, taktéž není valná. Často na vás může zamávat či pokukovat myšička, švábík, mraveneček či ještěrka. Prostě jako byste byly v přírodě na louce.
Jediné místo které se neustále leskne čistotou je podlaha(podlahy mají téměř všichni kachličkované) u každého doma, alespoň v hlavní místnosti domu, něco jako obývák. Tato zem je čištěna alespoň 3x denně. Neustále se leskne až by se z ní pomalu dalo jíst. Nikde jsem neviděl více lesknoucí se/čisté kachličky.
Pojem o čase indonésani moc nemaj. Sice se pohybuju v kruzích učitelů či místních lidí, kteří by se dali nazvat podnikatelé, takže jejich pojem o čase by měl být přísnější, ale stejnak jednotka přesnosti času je u nich půlhodina. Během "festing days", což je jejich měsíční post, kdy během dne nesmí jist ani pít vodu, jejich lenost roste, je jednotkou přesnosti hodina) A když na někoho čekáte (na domluvený sraz) hodinu, tak je to tak akorát čekací doba. Co jsem tak pochopil tak toto jsou ještě velmi přesní lidé, že ostatní indonésané téměř neví že čas existuje :-D
To čemu my říkáme kečup oni říkají "sauce" (omáčka). A to čemu oni říkají kečup my říkáme "soy sauce". Takže to máme naopak.
Počasí v mojokertu je za pár týdnů asi následující: 30°C, 31°C, 31°C, 31°C, 32°C, 30°C, 31°C, 31°C, 32°C, 32°C, 31°C, 30°C, 30°C, 32°C, 30°C, 31°C(tento den 3 minuty pršelo), 31°C, 31°C, 31°C, 32°C, 31°C, 30°C, následující dva týdny to bylo to samý(jen "nepršelo")
Televize: Pokud zde sledujete nějaký fílm(dokonce mu lze i rozumět, protože jsou zřejmě líný je dabovat, tak jim většinou běžej originál anglický s titulkama), tak spíš máte pocit že sledujete reklamy. Vysílací čas filmu vypadá asi následovně. 10 minut film, 5 minut reklama, 5 minut film, 4 minuty reklama, 5 minut film, 5 minut reklama, 3minuty film, 5 minut reklama, 7 minut film, 5 minut reklama... Teoreticky je možný sledovat dva filmy zároveň, přepínáním mezi kanálama právě místo reklamy. Prakticky by to samozřejmě neslo, pač by se to tak krásně navzájem nedoplňovalo. Prostě zaplnit 3 hodiny vysílacího času 100 minutovým filmem není žádný problém.
