Tak dnes jsem opustil Surabayu, kde sem si velmi padl do noty s Adim(hostfamily) a jeho kamarády, loučení s nimi bylo dlouhé. Škoda ze jedu pryč, snad to bude v Mojokertu taky dobry, stejně i nová hostfamily. Cesta trvala asi hodinu a jel jsem v autě které snad jako jediné nemá klimatizaci, no byl sem z cesty pěkně zplavenej. No nevadí nějak si tu na vedro musím začít zvykat.
Když jsem míjel ceduli označující Mojokerto a projížděli jím k hostamily, můj první pocit byl ze jsem v africe. Souznění s přírodou je zde ještě intenzivnější než surabayi. Trhovcu se svými kárkami je tu větší množství a atmosféra taková více polní. Zároveň jsem zde mnohem vice větším středem pozornosti než ve městě, je to zvláštní pocit, když se na vás úplně všichni neustále dívají.
Zde mě má na starost Andi, s ním budu nejvíce v kontaktu. Seznámil mě s mojí hostfamily a dalšíma lidma s kterýma budu spolupracovat a dále jsem s ním navštívil jeho rodinu(kde o několik hodin před tím probíhala zrovna svatba) a také dům jedne spolupracující.
Zde jsem si zacinal spojovat nektere souvislosti a mam takovy pocit ze kdyz vejde do domu host tak je jakymsi hlavním aktérem podle kterého se všichni řídí. Vždy když jsem někam přišel, tak jsme se pozdravili, sedli si na zem(v indonesii se snad jinde nez na zemi nesedi, krome restauraci) a domácí vždy přinesli nějaké sladkosti či slanosti. Následně vodu(voda se vždy podává jako balená dvoudecka v téměř tom samém baleni jako jsou jogurty, shodou okolnosti ta voda je znacky Danone) a vše umistí nejblíže hostovi, kterého vybízí aby od všeho ochutnal. A dokud on nezačne jíst či pít, tak nezačne ani nikdo jiný. Zpětně si uvědomuji že tento scénář platil uplně vždy a všude kam jsem přišel komunikovat a sednout si s dalšimi lidmi. I když jsme měli sraz u MCdonalda, tak někdo pro všechny objednal a na stůl přinesl pití (klasická kelímková cola) a dokud jsem se nenapil já, tak ani nikdo jiný. U večeře či při obědech to samé.
Andy mi vysvětloval některé místní zvyky a tradice a koukám že tato země je jedna tradice vedle druhé, téměř na všechno co se zeptám začíná odpověď: "je to tradice, ...". V této kultuře hrají velkou roli duchové, ke kterým se váží různé historky či obavy z nich. Jedním z důvodů proč v Indonésii není běžné chodit ven pozdě večer jsou právě oni. Některá jiná nebezpečí jsou až dalším důvodem.
Dneska jsem se potkal s mnoho novými lidmi, vedl mnoho rozhovorů, dostalo se mi mnoho uvítání/pohoštění a na ulicích upoutával svojí odlišností mnoho pozornosti. Stále jsem překvapován všelijakými zvyky, tradicemi či způsobem žití. Před cestou do Indonésie, jsem měl v hlavě pomyslné "přepážky" mezi kulturami evropských zemi s "popisky" čím se liší. Právě zjišťuji že tyto "přepážky" můžu hodit do koše a všechny země dát do pytliku jménem evropa. Již teď mám v hlavě Evropu jako jeden unitární styl života, který je v každé zemi stejný.
Jdu se pokusit dopsat příspěvek ze včera a zítra budu pokračovat...
Žádné komentáře:
Okomentovat