Na Bali jsem krom výletů trávil čas jednak s dalšíma lidma organizace, ať už indonésani či internisti, nebo občas jsem zašel na pláž navštívit kluky z Cunty baru a třeba si i zasurfit. Sice jsem chtěl z Bali vidět ještě mnohem více a pokračovat v dalších tůrách. Ale vzhledem k tomu že už jsem byl na cestě dva týdny, peníze mizely rychle, potřeboval jsem navštívit svůj počítač kvůli určitým záležitostem(musim říci, že mě osobně ty dva týdny vůbec počítač nechyběl, alespoň jsem mohl trávit víc času se všema lidma) a zároveň ostatní internisti se již chystali zpět do Surabaye, kdy po Ramadánových prázdninách se již museli vrátit do práce. Chystal jsem se tedy zpět taktéž. Neděle tedy byla naplánovaná na cestu zpět.
Už pátek jsem přemýšlel jaký transport použít pro nedělní cestu. Když jsem koukal na cenu lístků letadla a autobusů, bylo bez pochyb že zvolím letadlo. Pro příklad cena nejlevnějšího busu Denpasar-Surabaya je za 150tis a nějakého slušného za dvěstě něco tisíc. Nejlevnější letenka stála neuvěřitelných 220 tisíc. K Česku by se vzdálenost i cena mohla připodobnit teoretické letence 40 miutového letu z Plzně do Ostravy za 500kč.
Objednávání online v Indonésii
Zde bude ukázán takový příklad že objednávání něčeho online, nemusí být v Indonésii tak jednoduché.
Zrovna sem si dával páteční snídani a jen tak jsem na mobilu surfil na netu. Hned co jsem zjistil tuto cenu, tak jsem s objednáním letenky neváhal a pustil se do toho. Klikl jsem tedy na tlačítko objednat na onen let na neděli večer za 220 tisíc a začal vyplňovat všechny možné formuláře. Byl jsem doslova zaplaven hromadou polí a otázek k vyplnění. Takovýchto pestrých formulářů zde měli několik zasebou. Až jsem si říkal jestli po mě nebudou chtít vyplnit velikost bot či co budu mít ten den k snídani. Co bylo "lepší", když jsem nějaké políčko vyplnil špatně, musel jsem znovu vyplnit ne jen to jedno políčko, ale rovnou celý jeden formulář. Ještě 2x lepší bylo, když jsem něco vyplnil špatně, nedověděl jsem se co, protože jediná odezva webu byla "error", konkrétnější bohužel nebyl, neřekl kvůli jakému políčku či proč. Tak jsem si tedy některé formuláře párkrát zopakoval. Když jsem se prokousal k samotné on-line platbě nastala ještě větší "zábava". Vyplnil jsem číslo karty, kód pro online platby a zároveň tu chtěli "Adresu". Neřekli jakou, prostě "Adresu". Nevěděl jsem jestli mojí v Česku, nebo v Indonésii či snad adresu samoobsluhy kam chodím rád nakupovat. Když jsem zadal adresu která zde být neměla, byl jsem vyhozen na první krok všech formulářů v celém objednávacím procesu a musel jsem vše vyplnit odznovu. A to jsem vše ještě dělal na mobilu. Když jsem se znovu dostal k poslednímu políčku objednávky a to k zmíněné adrese. Znovu byla odezva webu "error" a opět jsem vše musel vyplnit znovu a znovu a počtvrté znovu, kdy jsem přišel na to že stačí napsat jakoukoliv adresu do jednoho z políček v předchozích formulářích a CTRL+C, CTRL+V ji zkopírovat do oné adresy v online platbě. Pokud se byť jen o jedno písmenko lišila, neprošla. Když jsem celý štastný odhalil tento trik a prošel i posledním krokem celého objednání letenky, bylo mi sděleno že objednávaná letenka v objednávané ceně není dostupná. Nechápal jsem o co jde, ale přišel jsem na to, že během té doby co jsem se s vypětím sil snažil objednat letenku, tak již byla zdražena a to rovnou o 40% (což jednak kromě vyšší ceny znamená i udělat celou objednávku úplně odznovu). Nedokážete si představit jak jsem nadával na vývojáře této aplikace a jak jsem byl rozzuřen. Celým objednáváním jsem strávil necelou hodinu a konečně po zdárném proklikání a provyplňování se až nakonec nastane tohle? Naučil jsem se v Indonésii hodně trpělivosti, ale tohle bylo už i na mě moc. Radši nebudu popisovat svoje emoce v té chvíli. Následně už jsme museli vyrazit do Ubudu, abychom sem alespoň v nějaký rozumný čas dorazily. Objednání letenky jsem tedy nechal na později.
Pokračoval jsem v objednávání tedy další den. Letenka už byla o poznání dražší, ale pořád to byla dobrá cena. Opět jsem se nějakou dobu prokousával všema těma formulářema a na konci kde jsem očekával pokračování k online platbě, tato možnost zde najednou záhadně chyběla. Vždyť ještě předchozí den zde sakra byla. Zkusil jsem projít celé objenání znovu, jestli jsem něco špatně nezaklikl, a zase nic. Všiml jsem si však možnosti zaplatit příkazem z bankomatu. Zvolil jsem tedy tuto variantu. Vyplnil jsem další údaje včetně emailu a nakonec jsem se dostal k obrazovce s údaji o platbě. Klikl jsem tedy na tlačítko dokončit, bylo mi poděkováno za objednáni a byl jsem odkázán na hlavní stránku webu letecké společnosti. Co bylo divné na mail mi nepřišlo žádné potvrzení o objednaných letenkách, žádné číslo účtu a variabilní symbol. Nevěděl jsem jak se k ním dostat, navigace zpět již nebyla možná. Musel jsem tedy snad po patnácté vyplnit tu sadu těch šílenejch formulářů a objednat znovu. Stránku s údaji o platbě jsem si uložil do mobilu a vydal se hledat bankomat. První nepříjemné zjištění bylo že první 4 bankomaty co jsem navštívil nepodporovali převody peněz. Vlastně prvních 7 bankomatů je nepodporovalo. Ten osmý již ano. Co jsem ale zjistil bylo, že stránka s údaji o platbě se mi nakonec nějak neuložila, resp. s chybou, tak jsem musel zpět k hotelu na wifi objednat znovu, další letenku(šlo jen o objednání znovu, nikoliv o placení znovu) a vyplnit to formulářové monstrum ještě jednou. Udělal jsem si printscreen platebních údajů, ověřil si že je uložen a vydal se zpět ke kilometr vzdálenému bankomatu.
Stále však nebylo vyhráno. Když se mě bankomat dotazoval na asi 12 místné číslo cílového účtu měl jsem problém jej vyplnit. Měl jsem totiž omezený časový interval na jeho zadání a po jeho nestihnutí jsem musel vyndat kartu z bankomatu, vložit a vše znovu. Časový interval pro zadání tohoto čísla byl něco mezi 10-15 sec. Což je velmi málo. Většinou mě to vyhodilo u 10. čísla. Když jsem se již naučil na zpamět prvních 5 čísel, stále jsem musel zkontrolovat jestli jsem čísla opsal správně a zase jsem to nestihl. Nakonec jsem zvolil taktiku co nejrychleji to opsat, nekontrolovat jestli jsem to číslo účtu zadal správně a rychle potvrdit. Po asi sedmém konečně úspěšném pokusu jsem se dozvěděl že ačkoliv mam Visa kartu která je v tomo bankomatu podporována tak již na ní nejsou podporovány transakce z bankomatu z nějakého důvodu. Zkusil jsem to ještě jednou a výsledek stejný. Vzal jsem opět motorku a uspořádal jsem lov na zbývající bankomaty ve městě. Několik jsem jich ještě vyzkoušel. Našel jsem ještě jeden bankomat od jiné banky jež transakce podporoval, ale celý postup i výsledek byl stejný- neúspěšný. Následně jsem se vydal zpět do hotelu probrat Leo a vyrazit na Tanah Lot, aby jsme sem dorazily ještě před západem(což se však nakonec nepodařilo). Takže jsem stále neměl letenky.
Další den již byla neděle a rozhodl jsem se tedy, že v neděli brzo ráno se dostavim na letiště a zkusím lístky na ten samý den objednat zde. Leo již měla letenku objednanou z dříve a jí zrovna letěl let v 7h. Tak jsme dorazily na letiště v 6, rozloučily se (nerad jsem se loučil, byla dobrý parťák na cestě) a já šel zjišťovat mojí letenku. Musel jsem neprve čekat než otevřou. Následně mi řekli že na tento den je již všechno do Surabaye vyprodané. Tak to vypadá když končí ramadánové prázdniny a všichni se vrací domů. Takže opět se mi nepodařilo koupit si letenku.
Volal jsem tedy Nizarovi, který v sobotu opět dorazil do Kuty, jež se vracel od návštěvy prarodičů na Lomboku. A ptal se ho jak je to tedy s autobusy, hlavně odkud vůbec jezdí. Protože jestli si vzpomínáte do Denpasaru/Kuty jsem se z jávy nedostal autobusem, nýbrž autem. Nizar mi poradil a zároveň mi ze srandy nabídl jestli s ním nechci jet zpátky na motorce.
Celé moje cestování a pobývání v Indonésii se snažím absolvovat co nejautentičtěji po Indonéském způsobu jako běžní Indonésané, abych lépe pochopil jejich mentalitu, kulturu a život. Proto jsem se již před nějakou dobou rozhodl nepoužívat taxíky, pokud možno ani ojeky(taximotorka) pokud to není zrovna nezbytně nutné. Protože v taxíku prostě neuvidíte ten život běžného Indonésana, část jeho běžného dne, neuvidíte problémy jenž musí/nemusí každý den na své cestě do práce, za kamarádem, nákup či domu řešit a nesetkáte se s nimi osobně abyste mohli poznávat jejich mentalitu či jejich celkovou společenskou náladu. V taxíku moc zážitků a zajímavých okamžiků prostě neabsolvujete. Něco podobného s ubytováním. V luxusním zápaďáckým hotelu prostě nepoznáte jak asi můžou žít běžní Indonésani.
Nizarova nabídka svezení na motorce do 450km vzdálené Surabaye se tedy zdála jako ta pravá volba běžného Indonésana. A zároveň dostatečně zajímavá, chcete-li bláznivá. Nizar byl velmi překvapen, že nějaký evropan je ochoten jet takovou vzdálenost na motorce, říkal že si opravdu dělal srandu. Ale byl rád že bude mít spolucestujícího. Dohodli jsme se tedy, že v poledne vyrazíme. Cesta měla trvat 12 hodin včetně přestávek a o půlnoci jsme tedy měli být v Surabayi.
A zase indonéské vnímání času a prostoru
Nizar vysloveně řekl že o půlnoci budeme v Surabayi. Takže ve 12(poledne) jsme se sice sešli, ale pač jsme ještě museli řešit nějaký problém s dalšími internisty a pak jsme dostali hlad atd.. tak jsme vyrazily mezi 2-3h. Nizar mi jen řekl, že potřebuje na pár minut zastavit u části jeho rodiny jenž žije v Denpasaru, aby je šel pozdravit. Říkám no problém, na pár minut se zastavíme. Jenže jsem si nějak neuvědomil že je to vlastně Indonésan, že to nebude tak jednoduché a rychlé jak to zní.
Tak tedy. Jeli jsme tak půlhoďky do Denpasaru, kde jsme měli navštívit část jeho rodiny. Nizar akorát neznal cestu, tak začal bloudit a bloudil hodně a musel se ptát na cestu mnoha lidí. Toto bloudění spolklo další třičtvrtě hodiny. Když nás uvítala jeho rodina, bylo nám nabídnuto spousta sušenek, resp. Idul Fitri snacků, které by se dali přirovnat a některé se dokonce i shodují s Vánočním cukrovím. Po ochutnání asi 10 druhů snacků nás po asi hodinové konverzaci čekala ještě večeře. Příjemné pohoštění. To mi Nizar však ještě neřekl že část jeho rodiny znamená navštívit zde 3 baráky, 3 části jeho rodiny. Toto byl teprve první z nich. Druhý se nacházel v té samé ulici. Zde jsem opět objevil pár ještě neochutnaných Idul Fitri snacků. Některé se podobaly lineckému cukroví, některé rohlíčkum a některé další cukroví si teď nevybavuji jméno. Po této návštěvě již bylo 6 hodin a to zbývala ještě jedna návštěva o 12 km dále. Zde jsme dostali druhou večeři a další sadu Idul Fitri snacků/cukroví. Skončily jsme v 8 a z naší 12 hodinové jízdy jsme ukrojily pouze jednu hodinu. Tady je opět vidět jak to vypadá/dopadá když nějaký indonésan plánuje čas, tedy bylo jasné že do půlnoci v Surabaye rozhodně nebudem. Usoudily jsme tedy, že zde radši přespíme a budem pokračovat na cestě za úsvitu.
S úsvitem po vyčkání na první ranní motlitbu jsme se tedy opět usadily plně vybaveni velkými batohy na motocykl dokončit zbylých 11 z 12 hodin. Do této chvíle platilo že na Jávě jsem zažil pouze jeden déšť a to 3minutový. Na Bali jsem zažil již 2, oba měli taky tak kolem 3 minut. Jenomže po půl hodině cesty nás potkal déšť, který jako první během mé návštěvy Indonésie nebyl jen 3 minutový, ale půlhodinový. Nedokážu si představit jinou chvíli, kdy by se mi "hodil" déšť méně.
Nicméně jízda probíhala svižně, poklidně, byla velmi panoramatická a při absenci skel, mě okolní příroda a atmosféra pohlcovala a působila na mě mnohem silněji a Indonéštěji než v autě či autobuse. Výhoda motorky je i to, že je možno fotit za jízdy do jakékoliv strany, aniž by ve výhledu bulo nějaké okno. Další z plusů takovéto personální dopravy je kdykoliv zastavit. Ať už pro občerstvení, toaletu či udělání několika fotek. Prvních 400km, tedy 10 hodin uteklo poměrně rychle a ani jsem necítil nějaké nepohodlí. Ovšem poslední hodina a půl už začlo být kritických, museli jsme stavit každých 20 minut jak nás brněli zadky a jak jsme měli ztuhlé nohy. Takže každých 20 min pauza. Ale nakonec jsme to dokázali. A mám pocit, že zajímavější transport zpět z Bali na Javu už sem ani mít nemohl. V autobuse bych se unudil k smrti, a letadlem by to bylo moc jednoduchý, moc Indonésie bych nepoznal. Takto si doteď živě vybavuji všechnu tu neuvěřitelnou krajinu, plnou neuvěřitelných sopek, lesů, chrámů, vesnic, zvířat a dalších objektů co jsem na vlastní oči viděl, bez jakéhokoliv clonění zaplivaným sklem. A zvlášť po ránu je cítit velmi příjemný a čerstvý vzduch.
Nakonec ještě pár fotek z cesty, zejména obyčejné domy obyčejných lidí na Bali
 |
| Jeden obyčejný dům obyčejného Balijce |
 |
| Vstup do domu, jako každý jiný |
 |
| Tady se mi libí kompozice policejní stanice a hindu chrámu |
 |
| Takovýto malý chrámeček jménem Brajan, má na zahrádce každý hinduista |
 |
| Toto jsou plně naložené trucky s cukrovou třitnou, čekající na parkovišti dokud se v továrně naproti neuvolní místo na odbavení(vyložení nákladu) |
 |
| Fotka krajiny kolem nás |
 |
A takto vypadal náš transport
Můžete mě mít za blázna ale v Indonésii to je běžný způsob jak se přepravovat |
