Prostě jsem jen měl následovat týpka na motorce(Nizar), zdá se jako triviální úkol. Jenomže. Na motorce jsem před tím jel více než 1km jen 2x. Jednou na Pacet. A jednou na Lomboku. Obě cesty byly cesty mezi polema a vesnicema. Tahle cesta byla ve velkém a rušném městě. Takže naprosto odlišný terén. Byla zde ještě jedna drobnost. Protože jsme vyrazily až odpoledne a obě místa jsme potřebovali vidět ještě než zapadne slunce, neměli jsme zrovna žádnou časovou rezervu. Tedy trochu naspěch. Což se silně projevilo na Nizarově jízdě. Vůbec se s tim nepáral. Zleva, doprava, předjet jednoho z jedný strany, další dva z druhý strany, následně odbočit a udržet ho na mušce nebyla žádná hračka. Chvílema jsem ho i ztrácel a říkal jsem si co budu dělat když je ztratim. Pač všechny věci co by mi mohli vypadnout z kapes během jízdy(mobil, klíče od hotelu...) jsem dal pro jistotu k Leo do kabelky, jenž seděla hned za Nizarem. Musel jsem tedy šlápnout na plyn, resp. zakroutit zápěstím, pro věší rychlost a následovat ho stejným způsobem. Jako běžný indonésan. Je krásné pozorovat na vlastní kůži, jak se celá doprava na silnici chová jakoby to byl nějaký organismus. Už jsem o dopravě párkrát mluvil, ale i když se budu možná opakovat, nedá mi to nezmínit jí znovu. I když to vypadá nepochopitelně, tak to všechno spolu uvniř navzájem nějak komunikuje a přispůsobuje se zároveň. Po chvíli jízdy a poznání to ani tak moc nebezpečně nakonec nevypadá. Prostě kdo se kam nacpe, tak ten další mu uhne. Hlavně hodně používat klakson. To je základní komunikační prostředek, kterým se celá tato doprava komunikuje a koordinuje. A bez kterýho by to teprv bylo nebezpečné. I přes to je to pro evropana šílená bláznívost až adrenalin. Bušilo mi srdce ještě 10 minut po tom co jsme dojeli na místo. A nic takhle bláznivýho jsem dlouho nezažil. Nicméně jsem si tuto jízdu nakonec vlasntě užil, je to pro mně unikátní zážitek.
Penyu Island
První atrakcí byl tedy želví ostrov(Penyu Island). Pokud je loď plná, tak cena plavby na ostrov je 50tis pro každého. Protože Nizar zde už byl a zbyly jsme jen dva, chtěli po nás 250 tis za loď. Zdálo se nám to moc, tak jsme se snažily přemluvit další lidi poblíž aby jeli s námi a měli jsme to všichni levnější. Nikdo však neměl zájem. I když jsme ty peníze měli, chtěli jsme usmlouvat nejnižší možnou cenu, jak je tomu v Indonésii zvykem. Zkoušeli jsme tedy smlouvat. A prodavač lístků se zdál neoblamnej, nechtěl slevit ani o cent. Nejprve povoli na 200, ale nakonec jsme mu zavařili hlavu tak moc, až slevil na 150. Jeli jsme dokonce lodí s průhledným/skleněným dnem, akorát toho moc nebylo vidět. Buď jel moc rychle, nebo nebylo moc co pozorovat. Po vylodění na ostrůvku Penyu, jsme se tedy vydali poznávat zejména místní želvy.
Byly neuveřitelné, na vlastní oči, tak reálné, tak blízko a dokonce jsme si na ně na všechny mohli sáhnout. Takže ihned jsme museli udělat kýžené fotky. Byly zde želvy ve věkových kategorií od 3 dnů stáří až po nejstarší 62 letou.
 |
| Želví kamarád |
 |
| Želví kamarád a čínský kamarád |
 |
| Už jí je 62 let, tak vypadá trochu unaveně |
O kousek dále zde byli hadi. Každého jsme si mohli "pochovat" a udělat pár fotek. Povrch jeho kůže byl geniálně navržen i příjemnej na dotek. Takovej prostě hadí, jak to jen popsat. I jeho hmotnost byla úctyhodná a byl velmi přátelský.
 |
| Hadí kamarád |
Na dalsím místě jsme potkali pár opic v kleci. Cokoliv co se přiblížilo k mříži, chtěli opice zcizit. Ať už to byl foták, kterým ste je fotily, či řetízek na vašem krku, vše vám chtějí vzít, takže bacha na ně, na zlodějky.
 |
| Opičí kamarád |
Následovala, sova, netopýři a ostříž(alespoň myslím že to byl on).
Pač jsme po prohlídce byli žíznívý dali jsme si v místním warungu "degan" nebolik kokos, resp. kokosovou vodu. Prostě kokos s odřízlým vrchem, ze kterýho můžete pít jeho vodu a škrábat dužinu, lžící a pít brčkem.
 |
| Tahle póza se sem prostě opět hodila |
Uluwatu
Po té co jsme se vrátili zpět, měli jsme ještě čas stihnout Uluwatu před západem slunce. Být to na Javě tak to nestíhame, pač na Javě zapadalo v cca 5:40, tady tak v 6:20. Právě tuto jízdu Nizar teprv šlápnul na plyn. Ale jelikož už jsem byl z předchozí jízdy vycvičen, udržet s ním krok už pro mne nebyl problém.
První věc co mě zaujala v Uluwatu byly všude přítomné opice, jež se ničeho nezalekly. Klidně vám i vylezli na skútr dopřát si na jeho sedadle nějakou pochoutku. Hindu chrám zde je takový rozhlehlý, všude přítomný a těžko vyfotitelný. Nejedná se totiž o jeden objekt který umístíte doprostřed fotky, případně si sem stoupnete že jste tu byli a stisknete spoušť. Je to prostě místo plné hindu architektury. Toto místo stojí na útesu a pohled dolu, či na protější útes je zajímavý. Je zde i pěkné pozorovat i západ slunce. A po něm se jít podívat na tanec čak-čak. Ovšem již zde bylo plno, takže jsme se sem tedy nedostali. Velmi nás zde zaujaly místní opice a pozování na kameru jim jde na jedničku. I když na Uluwatu prostě není jeden centrální bod k vyfocení, tak celé toto místo je zajímavé k navštívení a k poznání více hindu kultury.
 |
| Uluwatu. V dálce kde je to shromáždění lidí, tak zde se předváděl tanec čak-čak. Akorát jsme nic neviděli, páč už bylo plno. Ale dle doslechu je to zajímavá podívaná |
 |
| Opičí král |
 |
| Udělat fotku tohoto chrámu je skoro nemožné, je velmi rozlehlý a ani v nejmenším ho nelze dostat na jednu fotky, je to spíš takový menší chrámový komplex. Alespoň jsem se "cvaknul" u vchodu |
Cestou domu jsme byly hladoví a chtěli se stavit v nějakém warungu. Jeden jsme tedy našli. Jmenoval se "Warung bule Java" aneb "warung Javánský cizinec". Byl to typ warungu kde vám Bu (tak se říka starší ženě, v tomto případě prodavačce) nabere do misky rýži a vy si jen ukazujete co chcete na ní přihodit. Mají zde k nabídnutí: nudle, smažené kuře alla KFC, tempeh, tofu, ryba, kus nějakýho hovězího, nějaké omáčky či polévky, chilli, mungo fazole a další. Nabral jsem si tedy vše co se mi zalíbilo. Jídlo mi zde chutnalo, dal jsem si nakonec ještě jeden taliř. Opravdu mi to tu i velmi připomínalo sousední Javu, dokonce i ceny byly takové. Měl jsem dvě večeře(dva plné talíře) a když mi po jídlě Bu sdělila že mám zaplatit jen 20tis RP, nemohl jsem uvěřit. Za takovouhle cenu není v Kutě ani půl jídla(na dosud probádaných místech) a tady mám rovnou dvě. Bu byla velmi milá a velmí jí i potěšilo, když jsme s ní prohodili pár slov z Javánského slovníku. Povídali jsme o Jávě a tak. Také jsem po dlouhé době slyšel výraz "Monggo". Javánský výraz, jež jsem jednou popisoval, používajíc se při nabízení pokrmu, či k pozdravení. Měl jsem takový zvláštní pocit že po více než týdnu opět cítím Javu. Zní to divně, přeci jsem pořád v indonésii, ale je to tak. Tyto ostrovy jsou opravdu velmi odlišné. I když jsem byl rád že zde na Bali neslýchám muslimské Adzany 5x za den a mohu si dát kdekoliv beztrestně pivo, stejnak jsem cítil příjemný pocit, že jsem potkal člověka z místa, kde jsem již strávil 6 týdnů.
Následně jsme se vrátily domů, přijemně najedeni i naladěni. Ještě ten večer Nizar pokračoval na své motorce na Lombok navštívit svojí rodinu. Další den jsme nalánovali výlet na Ubud.
Žádné komentáře:
Okomentovat