Lombok

Cestu na Lombok z Gili Air jsem tedy absolvoval s následující posádkou: Serena - Australanka, Marina - Španělka, Anna - Španělka. Cesta veřejnou dopravou(dřevěnou loďkou) na Lombok trvala chvilku. Pač sme byly 4 tak nás vyšlo docela výhodně pronajmout si auto s řidičem na to dostat se do Kuta-Lombok (pozor Kuta-Bali a Kuta-Lombok jsou dně naprosto odlišná, místa. Není Kuta jako Kuta). Větší sranda a zážitek je spíš cestovat veřejnou dopravou, ale budiž. Cesta trvala 2-3 hodiny. Najít ubytko pro 4 nakonec nebyla sranda, pač zde bylo vše plné. Ale i přes to tu nebylo moc lidí/turistů. Nakonec se nám však podařilo najít nejlepší ubytování ever. 4 lůžkovej pokoj s: klimoškou, LCD tv, DVD, teplou sprchou, čistě zápaďáckou koupelnou. A vše velmi pěkné, skoro jak nové. Jen za 250(samozřejme tisíc rupíí), myslel jsem že to musí být omyl. Když jsem si vzpomněl že jsem bydlel většinou za 100 a to nemělo nic, často přitom třadiční toilet alla díra v zemi a pár malých pobíhajících zvířátek jako bonus, tak se mi tomu fakt nechtělo věřit. Sice mi byla televize a tyhle blbosti ukradený, ale teplá sprcha večer, to bylo něco. Nepamatuji si, že bych měl někdy z teplý sprchy takovou radost :-D. To byla moje první teplá sprcha v Indonésii, po 7mi týdnech. A to jsem si zrovna vzpomněl, že si mi kamarádka na facebooku u nějakýho komentáře ohledně indonoesie stěžovala(zřejme tak ze srandy, ale přeci), že na Jižáku jeden den netekla teplá voda, že můžu být rád že jsem se tomu vyhnul :-D 

Bydlení v tomto apartmá s ženskejma na mě melo blahodárný vliv a zas jsem se podlouhé době cítil jako člověk. Mohl jsem použít šampón na vlasy(kterej neřesim, prostě mám shower gel na všechno, nač tahat zbytečnosti v batohu) a konečne si z vlasů vymejt všechnu tu sůl z moře co se tak blbě smejvá, dokonce i nějaký krémy po opalování. Pač můj panthenol po spálení už je vyplácanej(jelikož od šnorchlování na Gili jsem jak připálená slanina, hlavně tedy záda). A dokonce sem si ho na záda ani nemusel patlat sám. Dokonce jsem svůj xicht po dlouhý době viděl i v zrcadle(ne že by bylo o co stát), který bylo dokonce větší než zpětný zrdcátko motocyklu, nepoškrábaný a čistý(přesně takto vypadá zrcadlo sem tam v nějaké koupelně). Mohl jsem použít i další vychytávky moderní doby, který by si chlap na cestu nikdy nezabalil, pač je to prostě zbytečnost, ale občas se hoděj. Ale nejlepší byla již zmíněná teplá sprcha. Prostě po té co jsem si dal zde teplou sprchu jsem se na chvílí cítil jako zpět v Evropě. Cítil jsem se jako svěží, kultivovaný člověk, jako v Indonésii nikdy před tím. Zvláštní to pocit. Zajímavostí taktéž je, že jsem do této doby totálně zapomněl že vlastně teplá sprcha existuje.

To jsem již trochu předběhl den. Vraťme se tedy k příjezdu. Po té co jsme dorazily a složily zde naše věci, bez nějakého vybalování, či zabydlování jsme se rozhodli, že hned projedem prozkoumat okolí na motorkách. Půjčily jsme tedy motorky a bez nějakého většího cíle jsme se jen tak chtěli porozhlédnout po okolí a pak si dát jídlo v nějakém babusovém warungu na pláži.

Na první pohled je zde jasné, že jsme v indonésii, v tropickém podnebí hned u moře, kde se přes silnici prohánějí buvoly, opice, psi či jiná zvěř. Příroda zde chvílema působí vyprahlým a pouštním dojmem, kdy o zatáčku dále projíždíme kolem jezera, jenž je obsypáno armádou palem všeho druhu a o dálší zatáčku projíždíme hustým lesem. Příroda zde je velmi pestrá a je zajímavé ji pozorovat jak vypadá, když není na každém čtverečním metru něčí, většinou rýžové, pole.

Občas na silnici musíte zastavit a nechat přeběhnout buvolí stádo

Buvolí veget

Prostě krajina

Chtěli jsme navštívit nějaké odlehlé, tradiční vesnice, které jsou mimo hlavní silniční tahy. Nejprve jsme zavítali na místo kde se výrábí batik originálním způsobem. Jen doplním že batik je styl oblečení obsahující různé vzory, které vlasně ani nevím jak popsat, ale když je jednou uvidíte, tak vždy poznáte že je to batik. A tento styl oblečení, především košile tu nosí snad každý. V moderní době se už vyrabí potiskem na strojích, dříve se však vyrábeli v ruce, jako tady. To znamená že každou křivku, každej oblouček na košili nanáší, resp. malují ručně při nažhavení zásobníku s barvou nad svíčkou. A že těch křivek tyto vzory obsahují požehnaně. Dále jsme pokračovali po hlavní a rozhodli jsme se tedy odbočit na nějakou menší cestu kam nejezdí moc aut. Během tří minut jsme poznali že jsme vjeli do míst kde se turisti nepohybují moc často. Opět jsem po dlouhé době uslyšel pokřikování "haj mistr", nebo "helou mistr" od místních mladistvích. Intenzita a nadšení z jakým toto "hi mister" zvolávali uměrně rostlo se vzdáleností jež jsme ujeli od hlavní silnice. Postupně se i cihlové domečky začali proměnovat v cihlovo-bambusové až nakonec obydlí místních bylo postavené celé z bambusu a dalších přírodních zdrojů. Byl zde k vidění všude pobýhající skot, všude rozmontované motorky, žádne ploty, poskakující slepice snažíc si zobákem uškubnout plod jakési rostliny, či plevelu, odpočívající stařenky ve stínu pod stromem zahaleny šátkem, děti hrající si s bambusovým klackem házejíc po sobě písek, polorozpadlé dřevěné a špinavé boudy, zrezlá auta, všelijaké ovocné či neovocné stromy, kytky, odpadky, špína, lavory s vodou a nich povalující se nádobí a tak dále...

Tradiční výroba batiku

Domečky z bambusu a dalších přírodních materiálů.
Dalo by se říct že je to EKOdům :-D

Silnice se začala proměnovat v nesilnici a i jet po polní cestě, než po tomto rozpadlém asfaltovém cosi, by bylo pohodlnější. Zastavili jsme u jednoho pole, kde pěstují tabák, udělat pár fotek a hned se zde seběhli místní a měli z nás vánoce. Tak jsme prohodili pár slov, udělali pár fotek a pokračovali dál. Viděl jsem pole s kávou, s cassavou(maniok je český výraz), bavlnou, různé ovoce, spousta polí jenž se mi nepodařilo identifikovat a spoustu mladíků pořvávajíc na nás "hi mister". Nějakou dobu jsme projížděli po těchto odlehlých místech, kterým se ani nedá říct vesnice, ale domečky přilehlé k polím. Až nás najednou ty šíleně děravé asfaltové cosi, co se děraví na zemi, přestali bavit. Ruce od řídítek se nám řidičům klepali, jakobysme pracovali se zbíječkou. Po té co nás pozdravilo několik desítek místních ve stylu "helou mister", jsme se vydali zpět na pláž, něco sníst.

Tabáková plantáž

A ještě jedna plantážnická fotka

To není ani vánoční stromeček ani sníh.
Je to bavlna

Tady je detail bavlnovníku.
Jsou zde vidět všechny 3 stádia "květu".
Zelený ještě roste. Je zde vidět i loupající se. A bílý je přpraven ke sklizni.

Takovej zajímavej poznatek. I když jsme byly v místech, kam ostatní civilizace, krom těch kteří tu bydlí, normálně nevkročí a žádné benzínky či jiné kamenné obchody zde nebyly a docházel nám benzín, není problém u každého cca čtvrtého domku pořídit láhev benzínu, případně nějaký snack. Benzím zde prodává spousta lidí. Většinou tedy, jak jsem již zmíníl, po lahvích, kdy jedna láhev = 1 litr = 5 000 RP = cca 11kč.

Dostali jsme se tedy zpět do Kuty, a vybrali jeden z mnoha plážových warungů. Ceny zde byly mnohem nižší než na Bali či Gili, a opět to nakonec skončilo tak, že čím levnější, tím víc jsme si objednali a tím víc ve výsledku utratili. Také se na nás během jídla vyrojil dav dětí prodávajíc ručně vyráběné náramky. Bylo velmi těžké se jich zbavit. I přes to že jsme si každý pořídili náramek, chtěli po nás ať si pořídíme další a další. A i když si jich Serena koupila asi 5, tak jí stále nutily další. Serena však nemohla odolat těm žadonícím dětským kukadlům, tak si pořídila ještě jeden. Následně odešli. O 10 minut později nás "přepadla" další banda dětí prodávající náramky.

Až vyrostou, řekl bych ze z nich budou zatraceně dobří obchodníci. Byly neúnavní, upovídaní, smlouvaví a s jejch dětskými úsměvy i neodolatelní. Sereně nakonec prodali asi 7 náramků. 

Co se týče pláže, tak písek zde byl nejen na plážích, ale i v moři, takže ještě o kus lepší než-li předchozí navštívené pláže. Nebyly tu skoro žádné vlny, takže super na lenošení, či koupání v moři. Ovšem kdo má zájem surfovat musí alespoň 10 km někam popojet. Kombinace nízkých cen, ještě zajímavější přírody, písku i v moři a levné parádní ubytování mě učarovaly. Velmi se mi zde zalíbilo, snad ještě víc než na ostrovech Gili, které jsou hodnoceny většinou lépe a exklusivněji.

Další den jsme se vydali podél pobřeží. Chtěli jsme si zasurfovat, ale zjistily jsme že směrem, kterým jsme vyrazily bysme museli vzít loď a platit za lístek turistické vstupné, a jed s ní následně někam několik kilometrů  se nám nechtělo. Tak sme dopoledne strávily na nedaleké pláži (což mě asi po hodině slunění pěkně začlo nudit a spálenej sem byl už tak dost, tak sem se bavil alespoň ochutnáváním ovocných drinků, které jsem ještě neochutnal) .

Opět pár tradičních domečků.

Pohled na pláže je zde také mnohem Indonéštější. Vidíte sem tam poházené babusové stánky jakožto bary, kde si můžete za krásnou cenu objednat drink z čerstvého ovoce u kterého bych se vsadil že nepochází ze vzdálenějšího okolí než 10 km a kde čerstvost jednotlivých plodů od utržení ze stromů se pohybuje v řádu několika jednotek dnů. Nelze snad lépe vychutnat okolní indonésii, než si na pláži jenž z pozadí neokupují žádné cihlové budovy, natož obchodní centra, či kolony aut, nebo davy lidí, jen v bambusovém stánku, kde nejbližší další stánek je o nějaký ten kilometr dále(v tu chvíli jsme nebyly přímo na hlavní kuta pláži), dát si drink jenž se skláda například jen z rozmixovaného čerstvého melounu a ledu, lehnout si na pláž pod střížku z bambusu a uschlého banánového listí, vychutnávat okolní moře, skály, lesy palmy, vyprahlé louky, buvoly... Krajina se zde skládá ze stejné vegetace, jako všude jinde, kde jsem zatim byl, ale i přesto je zde prostě o něco jiná.

No comment, prostě pláž

Vychutnávání si nápoje z čerstvého melounu

Není co dodat

Tahle se povedla :-)

Opět beze slov, prostě Indonésie na pláži

Vidíte tu někde záchod?

Tradiční záchod.
Tomuhle jsem nemohl uvěřit když jsem to viděl, to prostě muselo jít na fotku :-D

Odpoledne jsme se vydali na druou stranu pobřeží a ačkoliv jsem zažil v indonésii již mnoho rozbitých silnic, tak takhle vedla na celé čáře. Naše cesta se najednou proměnila v cca půl hodinové akční drama šplhání neskutečně prudkých kopců s rozbitou silnicí natolik, že občas byla ideální stopa po keré jet široká jen několik centimetrů, kde byl ještě poslední zbytek nerozbitého asfaltu a místy už ani to ne. Už to bylo jen o tom projet trasu těma nejmenšíma dírama v zemi. I jít pěšky by chvílema bylo rychlejší. A šplhat se po takové vozovce do silně prudkého kopce ve dvou lidech na motorce je opravdu k nezapomenutí. Chílema jsme jeli i jen po vozovce z písku, do kterého se bořila kola a měla tendenci uhýbat do stran. Po zmíněné půlhodině zničehonic se ořed nái objevila naprosto nově vyasfaltovaná rovná silnice s nádhernou scenérií mezi horami a kopci. Zajímavý kontrast. Zastavili jsme i na nějaké opuštěné pláži, kde jsme viděli i trochu drsnější indonésii. Narazily jsme na rodinu, kteří se nás ptali jestli nemáme něco k pití a když jsme jim nechali jednu dvoulitrovou petku s vodou tak byly nesmírně štastní. I za nabídnutou cigateru mělu radost a když holky viděli jak horentně si chtějí zakouřit, tak jím radší nechali celou krabičku. Ptali se nás i na jídlo, ale nic jsme u sebe zrovna neměli. Tahle rodina nevypadala, že by si zrovna žili nějak v pohodlí. Indonésie je i přes i přes všchnu svojí krásu drsnej kraj. Kde když nemáte práci, nebo něco se vám stane, státu je to fuk. Prostě se musíte postarat sami o sebe. Žádný sociální systémy, finanční podpora v čemkoliv, či podobný vymoženosti zde neexistují. Mám však pocit že důchodci dostávaj pár drobných.

A od teď už nikdy nenadávejte na silnice v ČR

A ještě lepší.
Škoda že jsme nezachytily ty "nejlepší" úseky.
Hold jsme si na jejich vyfocení vzpomněli pozdě

Krajina

A další kousek z kategorie "tradiční", tentokrát kanoe.

Kuta Lombok a její přilehlé okolí je naprosto neporovnatelná s Kuta Bali. Lombocká Kuta je totiž značně menší(dá se říci že i zapadlejší) než Balijská. Nejezdí sem ani moc turistů a tudíž je tu větší klid, pohoda, příroda, tradiční Indonesie atd. Je to podobné srovnání jako Gili Trawangan a Gili Air. Oboje jsou místa zasazeny do stejné přírody(dalo by se říci že výchozí stav, či podminky jsou zde stejné), jen stavby, lidi - resp. turisti a jejich počet je nesrovnatelný. V obou případech jedno z dvou míst nabízí více importované západní kultury a v druhém z nich se nachází při minimálním počtu turistů, Indonésie v její původni podobě. Záleži tedy na každém ať si vybere to co preferuje, nebo na co má zrovna chuť. Mě se nejvíc líbí absolvovat kombinaci obou těchto míst.

Další den ráno už se naše cesty rozešly. Marina musela na letiště (zpět do Španělska), Serena a Annou jeli na jeden lombocký vodopád a já na Bali.

Loučení s holkama

Další díl se tedy přesunuji zpět na Bali, kde pokračuji tam, kde jsem zde skončil posledně.
Možná že cesta bude samostatný článek, protože byla poměrně zajímavá a trvala celý den. Ještě uvidím.