Příběh o vízech a cestě zpět do Čech (3/3)

A poslední díl trilogie z mé napínavé cesty zpět do Čech je zde.

Surabaya - Juanda airport

Posledně jsem skončil na letišti v Surabayi (Juanda Airport), zaseklý na imigračním ve strachu, že nestihnu můj celý let až domů (první z celé sady letů byl: Indonésie - Singapur - Taipei). Kde v době, kdy už se akorát zavírala gate, jsem ještě byl na imigračním, silně nervozní co bude s mým vízem.

Úředník, který tedy volal svému šéfovi, který měl potvrdit že zaplatím 2.2 mil RP a můžou mě pustit však nebyl ani na po 7mé zavolání na mobilu dostupný. Akorát skočila ručička na letištních hodinách na 5:30, což znamenalo, že gate k mému letu se má akorát zavírat. Za poslední hodinu a půl úředníci s mým případem nepohnuli, měřeno ve vzdálenosti, ani o zrnko rýže a já byl stále na začátku. Už se mi v hlavě vybavovaly černé scénáře jak tu zůstanu. Ale nepřestával jsem věřit, že se to stihne. A nepřestával jsem popohánět úředníky, aby se moje vízum vyřešilo. Zkrátka nesměl jsem polevit v úsilí. Povídám mu, ať zkouší volat znovu a znovu. Úředníkovi, který se tedy neustále snažil dovolat svému šéfovi, ještě tak mimochodem neustále nosily nové pasy, aby je orazítkoval. Takže čekání, než orazítkuje každých 5 minut několik desítek pasů mi taktéž ubíralo čas. Nicméně asi na po 12tý se svému šéfovi přeci jen dovolal. Přepnul do Indonéštiny a jediné co jsem mu rozuměl bylo: Zdravím. Mám tady jednoho dobrovolníka z Česka a za chvíli mu letí let... pak už sem moc nerozuměl... Chvíli si povídali a rozhovor byl najednou o něco delší, než bych v případě úspěchu předpokládal. Prostě má zaplatit 2.2 nebo ne? Ano/ne. Nechápal jsem co tam tak řešili. Brány k mému letu už měli být zavřené a již zbývaly minuty do toho než letadlo odpojí od terminálu a odletí. Konečně však úředník položil telefon a říkal. Tak nám tu nechte těch 2.2 a můžete běžet. Jo!!! Hurá vyřešeno, stihnu let! Nechal jsem mu tam peníze, bouchnul mi razítko do pasu. A utíkal jsem na letadlo.

Na terminálu ještě přijímali opozdilce, takže jsem let nakonec opravdu po všem tom drama stihl! Něco jako adrenalin ve mě pumpovalo ještě následujících několik minut. Měl jsem takovou radost. Ale i přes to se mi Indonésii nechtělo opouštět. Nedokázal jsem si představit, že se o nějakých 40 hodin později ocitnu zpět v "realitě" odkud jsem přiletěl. Napsal jsem z Indonéské simkarty posledních pár loučících SMS Indonésanům i zůstávajícím internistům, dokud jsem nevyčerpal poslední pulsa(kredit).

Pak už jsem jen z letadla mířícího do oblak se slzou v očích pozoroval poslední záběry z této krásné, bláznivé, divuplné, přebyrokratěné země, ve které jsem strávil, bez pár dní, tři měsíce. Než načnu další větu, vsunu připomenutí, že rýžové pole musí být zaplavené vodou, aby v něm mohla rýže pěkně růst. A protože rýže se zde pěstuje všude, kde je kus volné půdy, z okénka ze stoupajícího letadla krajina plná rýžových polí vypadala, jako by zde byly všude tisícileté povodně. Všechna ta políčka se opticky slila v jednu obrovskou vodní plochu. Proběhly mi hlavou vzpomínky co jsem zde zažil, co vše jsem se zde naučil a co jsem zde objevil. Následoval dvouhodinový let do Singapuru, kde toto letadlo mělo mezipřistání.

Singapore - Changi international airport

V Singapuru jsem měl hodinu pauzu, tak jsem si zde koupil nějaký ten suvenýr a objevil jejich úžasnou měnu. Nikdy předtím jsem neviděl zajímavější bankovky. Jejich dvoudolarovka mě uchvátila. Bankovka, která byla na rozdíl od věčně zmuchlaných rupií úplně nová, na dotek byla jakoby z plastu a hlavně byla místy průhledná. O kvalitě tisku, ostatních ochranných vzorech a bezpečnostních prvcích nemluvě. Tu jsem si musel nechat. Po Singapuru jsem měl necelých 5 hodin letu do Taipei. Těchto 5 hodin jsem krom jídla prospal.

Takto vypadá průhledná singapurská bankovka.
Krásně zde pod ní prosvítá záložka s ovocem :-)

Taiwan - Taoyuan international airport

V Taipei jsem měl 9 hodin na přestup a přemýšlel jsem, jestli se ještě nepodívám do města, jako při cestě do Indonésie. Ale protože brzo mělo zapadat slunce, zároveň jsem si počítal větší rezervu pro cestu zpět a další faktory. Radši jsem na letišti zůstal, další adrenalin s nestíháním letadla už jsem zažít nechtěl. Už jsem byl unavený a chtěl jsem poklidnou cestu zpět, za poslední 3 dny jsem toho moc nenaspal. Proto jsem se jen tak procházel kolem letiště a po letišti. Musím říct, že tohle je snad nejluxusnější letiště který jsem kdy viděl. Zde neexistovala žádá sámoška s obyč. věcma, kde by měli láhev vody, nějakou sušenku nebo bagetu. Nic takového tu prostě nebylo možné sehnat. Byly zde pouze luxusní obchody se šperkama, luxusníma pralinkama, s předraženým luxusním alkoholem (sice duty free ale za to za skoro dvojnásobnou cenu než obvykle) s nejdražšíma hodinkama, opět luxusníma čokoládama a tak dále. Jediné rozumné místo k najedení byl koutek s mekáčem, burgerkingem (obě tyto rádoby restaurace naprosto nesnáším) a starbucksem. A to abych tohle místo našel, musel jsem po letišti urazit skoro kilometr. Po 6ti hodinách už na mě šla krize, spánkový deficit začal být cítit. Po třech zbylých hodinách čekání a procházení se po letišti (mám pocit že už ho znám celé nazpaměť a poslepu) se jako bonus dozvídám, že moje letadlo bude mít skoro hodinu zpoždění. Ještě jeden poznatek odtud. I přes to, že venku bylo 33°C, zde bylo neskutečně překlimatizováno a doslova jsem zde mrznul. V letadle to nebylo o moc lepší, zde bylo taktéž pořádně překlimatizováno. Alespoň zde dávaly deky na spaní, které docela hřály, pak  kafe a čaj. Čekal mne tedy 14 hodinový let do Frankurtu. Vyčkával jsem na první jídlo a následný spánek. Jídlo bylo opět vynikající. Zalehl jsem a probudil se až o 11 hodin později. To už jsme byly nad Tureckem a servírovalo se další jídlo. Opět nemělo chybu. Vůbec jsem nechápal, kde ksakru vzali tak lahodný a čerstvý ovoce. Pustil jsem si jeden film a minutu po tom co mi skončil, tak se zhasly všechny obrazovky a začali jsme přistávat.

Frankfurt international

Po té co jsem ve Frankfurtu vystoupil z letadla, měl jsem mít dle plánu více než 2 hodiny na přestup. Protože jsme v Taipei nabrali zpoždění, měl jsem necelou hodinku a půl. Přestup neprobíhal úplně hladce. Na mém boarding pass nebylo napsáno odkud mi let do Prahy letí. Nejprve jsem šel tedy s davem až jsem narazil na frontu na imigračním. Ve frontě koukám, že je tu informační tabule jež ukazovala, že můj let je z terminálu D. Když jsem koukal na cedule ukazující kde je terminál D, zjišťuji, že vlastně tu frontu tady stát nemusím, navíc si říkám, proč vlastně, já do Německa nepotřebuji. Odešel jsem z fronty a následují ukazatele k terminálu D. Cestou se stavuji na toaletě na ranní hygienu. Jakmile toaletu opouštím,  koukám, že najednou ukazatele ukazují na terminál D tím směrem, odkud jsem přišel. Zkouším ukazatele následovat, ty mě však navedli zpět na imigrační odkud jsem odešel. Když se otočím o 180° ukazatele znovu ukazují na Déčko opačným směrem. Stojím pod cedulí, která z obou stran ukazuje, že rovně (v obou směrech) je to na terminál D. Jsem zmaten. Zkoumám ceduli z obou stran a vidím že na každý směr to ukazuje na jiné gates na Déčku. Koukám na nejbližší obrazovku ukazující odkud, co, kam letí. Ovšem, nedozvídám se zde z kterého přesně gate letí můj let. Na té obrazovce všechny lety měly napsáno jak písmenko značící terminál, tak číslo značící gate na tom terminálu. Jedinej můj let číslo gate neměl. Byl jsem tedy na správném terminálu ale neměl jsem tušení odkud přesně to letí. Zpozoroval jsem infokoutek, kde jeden zaměstnanec letiště nějakým cestujícím něco vysvětloval. Jdu za ním. Jakmile jsem se k němu přiblížil, on i celá skupinka cestujících, kterým něco povídal, s ním odešla, aby jím ukázal kde je to co hledají. Jdu hledat jiný infokoutek. Po chvíli jsem našel, nikdo zde nebyl. Opět koukám na monitory s lety. A jediná změna od minule byla ta, že čas mého letu se opět přiblížil. Zbývalo, 15 minut do zavíraní gate, která ani nebyla poznamenána. Šel jsem terminálem dál a hledal jsem nějaké info, kde se zeptat. Personál jsem žádný neviděl (krom. uklízečů). Narazil jsem však na nějaký infopočítač. Říkám si konečně něco, kde se to dozvím. Vyhledám svůj let, ale opět zde nevidím číslo gate, ze který to letí. Bylo zde však nějakým malým písmem nějaké trojciferné číslo (číslo gate je dvouciferné). Zkoušel jsem v tom systému vyhledat co to číslo je a zjistil jsem, že je to nějaké kódové označení nějaké místnosti, jež byla o patro níže. Vůbec jsem netušil co to číslo vlastně znamená, ale zkusil sem jít tedy o patro níž.

O patro níž však opět bylo imigrační, ale jiné než před tím. A samozřejmě zde bylo spousta front. Měl jsem kliku, že jsem mohl použít frontu pro členy Schengenského prostoru, která odsejpala poměrně rychle, narozdíl od front pro lidi z nečlenských zemí. Po té co jsem prošel imigračním, na monitorech jsem konečně viděl číslo gate, kam se musím ihned dostavit, pač za 5 minut jí zavírají. Běžím tedy na tuto gate a koukám, že musím vystát ještě jednu frontu. A to frontu na rentgen - kontrolu zavazadel a nebezpečných předmětů. Aby toho nebylo málo, v době kdy jsem akorát procházel rentgenem a zbývala mi poslední minuta do zavíračky, tak mě policajt u rentgenu zastavil a chtěl vidět obsah celého mého batohu. Musel jsem z něj tedy vyndat veškerý jeho obsah. Nakonec je vše okej, balím si batoh, běžím na můj gate, opět pár minut po zavíračce. Opět ještě čekali na opozdilce. Takže jsem to nakonec s vypětím sil stihl. Pochopil jsem tedy, že zavíraní gate, ještě není úplný deadline, ale že je to spíš vyžadovaná doba, kdy nejpozději by zde lidé měli být. O chvíli později nám otevřeli dveře, abysme sešli po schodech dolu, před autobus, který nás měl dovézt k letadlu. Asi už na letadlo do prahy nezbyl takový ten tubus, který vás "vyplivne" rovnou dovnitř do letadla. A v autobuse jsme teprv čekali na opravdové opozdilce. Asi 10 minut jsme stáli v otevřeném autobuse, než dorazily poslední 3 ještě větší opozdilci než já. Co mě však pobavilo, bylo to, kam až nás ten autobus vezl. Jeli jsme s ním tak 5 minut a dovezl nás až na kraj letiště k úplně nejvzdálenějšímu letadlu co tam vůbec stálo. Vedle bylo už jen jedno rozmlácené letadlo pro cvičení hasičů. Byly jsme skoro až u plotu celého areálu. Frankfurt je mimochodem jedno z největších letišť na světě a pro Europu je to snad nejcentrálnější letiště. Měl jsem právě pocit, jakoby to letadlo ke kterému nás po takové době dovezli, mělo letět do nejzaostalejší země na světě. Po chvíli mě v tomto pocitu utužil fakt, že na letadle byl veliký nápis "ČESKOSLOVENSKÉ AEROLINIE". Letadlo bylo naleštěné, skoro jako nové. Až jsem si říkal: "Cože to už jsme se zase se Slovákama spojily? Nebo padla vláda, ovládli to Komouši a zakormidlovali zpátky do starých časů? To je ten důvod, proč je naše letadlo odstrčeno na úplný okraj letiště? Takže jsem Indonésanům lhal, když jsem je vždy opravoval že Československo už neexistuje?" Alespoň jsem si tuto krasavici mohl z venku hezky vyfotit.

Československé aerolinie v roce 2012

Nastoupil jsem, usadil se a za hodinku už z okénka vidím po 3 měsících mojí rodnou Prahu, tu krásnou Českou zemi, která ze vzduchu nevypadá jak při povodních.

Praha - Ruzyně

Když jsem v Praze vystupoval z letadla a ocitl jsem se na pevné půdě na terminálu, shodou okolností jsem se najednou nacházel ve stejné hale, kde jsem před 3 měsíci čekal na moje první letadlo, celého tohoto napůl bláznivého výletu divuplnou Indonésií. Měl jsem deja-vu, měl jsem pocit jakobych na tom letišti jen usnul a zdál se mi zvláštní sen o zemi, kde je všechno naruby a kde jsem viděl úchvatné nejen přírodní úkazy, jež jsem kdy dřív poznal pouze z obrázků na internetu a prospektů cestovek. Jako bych měl sen o 3 měsících života, ve kterém se děly všechny ty zvláštnosti, zajímavosti, bláznivosti. Kde jsem zažil všechny ty krásné, příjemné i nepříjemné chvíle a kde se mi zdálo že jsem byl na 3 měsíce Indonésanem. A já se z toho snu právě probudil. Šel jsem čekat na svůj kufr a vzpomínal na všechny ty zážitky. A k tomu všemu vzpomínání mě napadla jediná věc. A to pustit si skladbu, kterou jsem v Indonésii dokonce i někde slyšel a zrovna se mi vybavila. Skladbu která svým textem snad slovo od slova dokonale popisovala mojí cestu, mé poslední 3 měsíce. Skladbu, která perfektně dokreslovala tento moment. Tou skladbou je: Frank Sinatra - My way.

Tady ji na závěr prostě musím vložit

Následně, když jsem se blížil k východu z letiště, byl jsem udiven, jak to, že zde nestojí a nevtírá se desítky taxikářů pořvávajících na mě, že mě sveze, že mě sveze, kam chci svézt, levná cena, odvoz, taxi taxi taxi, ojek ojek, taxi ojek, becak becak becak, kam jedeš, dobrá cena, svezu tě levně, murah taxi, baik harga, cheap price... Rodiče mne vyzvedli, nasedám do auta doprava na místo řidiče, pardon, spolujezdce. Už jsem chtěl hlásit, že řídit nechci, než mi došlo že je volant na druhé straně. První myšlenky co mi v autě běžely hlavou byly asi takovéto. Sakra proč ty lidi jezděj napravo? Do háje kam zmizely všechny motorky? Jsou ty lidi blázni, oni všichni stojí na červenou? Co z toho maj? A proč na tříproudý silnici vedle sebe jedou jen tři vozidla, proč takhle plácaj prostorem na silnici? A proč neslyším žádnej klakson, je tu nějaký divný ticho. A proč v autě není překlimatizováno a šílená zima, případně nesnesitelné vedro? A proč je venku jen 18°C? Kde jsou všechny ty warungy, všichni ti stánkaři vezoucí si svůj stánek na kole před sebou, nebo zasebou či snad na zadním sedadle motorky nebo nesoucí ho na ramenou?

Aha už vím, už nejsem v Indonésii, ale zpátky v Československu. Pardon v Česku, to letadlo přeci jen kecalo.

Jedna perlička, kterou jsem zjistil ten večer co jsem přiletěl. Večer ve zprávách jsem se dozvěděl, že tento den se začaly na Ruzyňském letišti montovat nové cedule jeho názvu (taková ta obrovská písmenka na budově), jež letiště přejmenovávají na "Letiště Václava Havla". Takže jsem toto letiště navštívil poslední den, kdy zde ještě všechny hlavní/velké cedule nesly dnes už bývalé jméno Ruzyně. Všechna čest Havlovi.


Ještě chystám jeden článek jakožto takové myšlenkové shrnutí toho všeho co jsem o Indonésii vypozoroval, naučil se, dozvěděl se a tak podobně. Ale dřív než za týden asi nebude. Pak ještě do sekcí v tom horizontálním menu budu chtít doplnit fotky a poznatky, které se tam hodí a ještě jsem je nezveřejnil. Nafotil jsem totiž přes 9 000 fotek. A i když jsem již měsíc zpět, pořád jsem se nedostal k tomu je pořádně roztřídit.

Příběh o vízech a cestě zpět do Čech (2/3)

Díl druhý.

Minule jsem skončil na imigračním s tím, že mám následující možnosti: zrušit letenku zpět do Čech a počkat až mi úředníci dokončí moje vízum a následně zaplatím 2.2 mil RP. Přičemž zrušit letenku bylo pro mne nemyslitelné, nic by mi nevrátili a na novou bych neměl. Nebo zaplatím overstay až na letišti při odletu, s tím že bych však musel platit 4.4 mil RP, které jsem jednak platit nechtěl, ale hlavně jsem tolik peněz u sebe ani neměl. Byl jsem tedy opravdu zoufalý. A pán přísný úředník s kamenným obličejem prostě jiné možnosti nenabízel.

Ze vší tý zoufalosti povídám úředníkovi, že jsem student, že jsem dlouho dřel a snažil se vydělat těžké peníze, abych mohl jet do Indonésie jako dobrovolný pracovník, abych mohl pomoci při rozvoji této země a takto se mi ta země nakonec odvděčí? Že ještě za tu všechnu dobrovolnou práci, ze které jsem neměl a ani nežádal ani rupii musím ještě platit státu nesmyslné peníze? To je teda dobrý, já myslel že když někdo děla dobré věci, dobré věci se stanou i jemu. Tohle všechno jsem mu chtěj nechtěj prostě musel povědět a pověděl.

Úředník, který byl až do teď velmi nepřístupný, rázný a měl kamenný výraz v obličeji, jakoby se náhle z role úředníka proměnil v člověka a tuto chladnou figuru najednou odložil. Jako by se v něm probudila jiná osobnost. Ještě pár minut jsme si povídali na toto téma a on najednou říká: "počkej, udělám co budu moct, vydrž". Vzal do ruky telefon a asi 15-20 minut v kuse neustále někomu volal. Někomu se dovolal a někomu ne, spíš se tedy nedovolával (v pátek odpoledne již po zavíračce úřadů, není se čemu divit). A volal a volal. Já ho sledoval jak dramatickej film a se vším vypětím jsem čekal jak to dopadne. Byl jsem tzv. ALL IN. Prostě to muselo vyjít, jinak jsem byl v p*.

Už bylo asi půl čtvrtý, půl hodina po zavíračce imigračního a týpek konečně položil telefon na stůl a povídá:"tak je to zařízený, můžete jít". Nechápal jsem co přesně tím myslí, ale usmíval se, takže to vypadalo jako úspěch. Když se ho tedy ptám co to znamená, jak to teď tedy bude probíhat, řekl mi to asi takto. Tady na imigračním jsme hotový, zde už nic neuděláme. Že víza budu tedy platit na letišti. Když se ho ptám jestli budu teda platit jen těch 2.2 milionu, tak říkal že jo. Říkal že prostě v neděli před mým letem až půjdu přes imigrační, že už o mě budou vědět, že tam mají poznamenáno moje jméno a že budu platit jen těch 2.2 milionu, že je to zařízený. Nemohl jsem věřit vlastním uším, povedlo se, budu moct odletět!!! Měl jsem najednou takovou radost, že jsem měl chuť toho úředníka obejmout.

Po asi minutě eufórie se moje hlava vrátila do "racionálního módu" a našeptává mi: "pozor jseš v Indonésii, víš jaký je na indonésany spoleh". Že vždy ti řeknou co chceš slyšet, jen aby ti udělali radost a nezklamali tě. Říkám si, že už mě tu doslova podělali dva úředníci, proč by to neudělal i ten třetí. Začal jsem tedy hledat způsob, jak si pojistit, že už nenastane další problém, že to není jen tak nějaký "kec". Sice nadšený a šťastný, nýbrž nedůvěřivě se ho vyptávám na podrobnosti a snažím se ujistit, že si to jen nevymyslel, aby se mě už zbavil. Povídal mi, že mluvil se supervizorem na letišti u imigračního a že je to u něj dohodlý, že mu akorát poslal smsku s číslem mého pasu a s mým jménem. To mi bylo málo, chtěl jsem někde mít napsáno a podepsáno/orazítkováno, že mi ten a ten úředník zařídil, že toto je opravdu možné, abych to v případě problémů na letišti mohl vyndat. Nakonec jsem z něj dostal jméno a telefon na něj i na supervizora na imigračním na letišti. To už jsem považoval za dostatečné. Moc víc už jsem ho otravovat nechtěl. Ještě se ho alespoň ptám, jestli imigrační na letišti můžu vyřešit zítra (v sobotu). On povídá, že nemůžu, že mě tam jednak bez letenky na ten den nepustěj a hlavně, že zítra tam ten supervizor nebude. A ptám se ho ještě, jestli tam vůbec v neděli ve 3, 4 ráno tam bude, nebo dřív, abych to ještě stihl vyřídit s velkou rezervou před letem(v 6 ráno odlet). On povídá že supervizor tam bude od 4 hodin, že jít tam dřív nemá smysl. Byl jsem opět v rozpacích, říkám si, že to bude opět na ostří nože. On mě však uklidňuje a říká, že vše je zařízený, že jen jim tam povím, že jsem to já, dám 2.2 mil a můžu letět. Uklidňoval mě a já byl opět radostný, že to zde tak pěkne nakonec po tom všem dopadlo. Poděkoval jsem mu Anglicky, Indonésky i Javánsky a konečně jsem mohl pokračovat. Kdybych měl říci, že mi spadnul kámen ze sdrce, tak by musel být o velikosti celé skály.

Ještě tak mimochodem, bokem všeho toho dění, jsem celou tu dobu celý den sháněl nějakého Surabayana z organizace, nebo kohokoliv jiného, kdo by mě odvezl z imigračního pryč. Od 9 hodin až do teď, do půl čtvrtý, se mi prostě nepovedlo nikoho sehnat. Buď někdo nemohl, že byl v práci, ve škole, mimo město, nebo neměl auto(pač jsem měl kufr, ale v tý době už jsem to s kufrem uměl i na motorce :-D ), jiný důvod, nebo prostě neodpovídal. Nejbližší "spoj" byl pro mne Nizar, který měl dorazit na motorce v 5hodin. Ale věc shánění odvozu pro mne byla v porovnání s tím co se dělo na imigračním, jen prkotina. Sice mi to zrovna nezlepšovalo náladu, zvlášť když jsem tam sám bojoval s úředníky (kteří naštěstí v dnešní době již umí Anglicky, před 5 a víc lety prý moc neuměli), ale radši sem si z toho hlavu nedělal. Měl jsem radost, že to tak dopadlo a už jsem se nemohl dočkat mé večerní rozlučkové párty se všemi, které jsem v Surabayi potkával. Čekal jsem tedy na Nizara, který dorazil nakonec v půl šestý. Byl trochu překvapen že mám kufr, že jsem mu to neřekl(to jsem neřekl, protože jinak by ještě složitě musel shánět auto a přijel by kdoví v kolik) a divil se, že Europan je ochoten jet na motorce s takovým nákladem :-D Říkám, tak po Indonésku ne. On "jasný", usmál se. Tak jsme se dalších 45 minut prodírali na motorce neuvěřitelně zacpanou Surabayou, kdy jsem na nesl na sobě, na klíně, svůj kufr. Nejprve jsem ho měl na šířku, ale protože čouhal z motorky na obou stranách a bránil Nizarovi v předjíždění a kličkování mezi auty, musel jsem ho dát na výšku. Sice jsem nic neviděl, ale přišlo mi to srandovní. Cítil jsem se opět jako Indonésan a říkal jsem si, že takhle bláznivou věc už jen tak nezažiju :-D Ovšem mé zavazadlo v porovnání s nákladem některých jiných posádek na motorce co jsem na silnici viděl, bylo nic. Pro ně zrovna jeden z menších nákladů.

Každopádně pokračování následovalo v neděli. V 6 ráno mi letělo letadlo a v 5:30 byl nejpozdější možnej čas pro to být na příslušné bráně(Gate), to byl čas zavírání brány(prostě ta místnost před tím než se leze takovým tím tubusem do letadla). Chtěl jsem tedy mezi 3 a 4 hodinou dorazit na letiště.

Protože jsem musel celý kufr zabalit znovu, aby se mi tam všechno vešlo, radši jsem ani nešel spát. Den před tím jsem toho taktéž moc nenaspal a ještě den před tím jen 2 a kus hodiny(pač sem do 5 do rána balil) :-D. Takže jsem během balení chvílemi bojoval s únavou a říkal si, že by nebylo úplně nejlepší, kdybych zničehonic usnul. To sem bydlel zrovna u Nizara, který mě následně hodil na letiště. Zde jsem se s ním rozloučil. Zavzpomínali jsme, jak jsme jeli 12 hodin na jeho motorce z Bali na Jávu a tak podobně. A pokračoval v mé napínavé byrokratické cestě. Nejprve jsem měl menší zastávku u odbavování, jednak jsem čekal než check-in otevřou a ještě zjišťuji, že můj kufr měl docela overweight (přesváhu). Ale protože jsem již overweight očekával (u Nizara doma neměli váhu, ale odhadoval jsem, že to bude víc než potřebuji), náležitě jsem si i kufr zabalil. Měl jsem tedy nejtěžší věci navrchu, u zipu, pohromadě. Takže jsem je v rychlosti přemístil do batohu, checknul jsem se, dostal 3 palubní lístky a hurá na imigrační. To byly akorát 4h ráno.

Nejprve jsem musel počkat, než imigrační bude vůbec otevírat, nikde jsem žádné úředníky neviděl a lidé kolem taktéž prostě čekali. Když asi po půl hodině otevírali, jdu tedy za úředníkem a říkám: "Dobrý den, já jsem...", úředník mě přerušil a říká: "Ten z České republiky že jo". "Jo." Říkám si super, tak přeci jen tu o mě vědí, tak paráda, přeci jen to bude bez komplikací, tak hned ze mě spadla nervozita. Jenomže, pár vteřin na to, úředník odvětil: "No tak mi tady nechte těch 4.4 mil RP a můžete jít". Říkám: "Cože? Prosim? Snad 2.2 ne?". Úředník, říká, že nic takového, že má poznamenáno 4.4 mil. Nevěřím, říkám mu že to není možné. On, že jo prostě, že o žádných 2.2 neslyšel. Povídám mu ať mi zavolá šéfa. On: "ok, tak počkej, támhle se posaď". Tak jsem si šel opět sednout tam kde jsem před chvílí již půl hodinu strávil. Čekám, čekám a čekám. Nikdo se ke mě nemá, nikdo mě nevolá. Jdu zpět k přepážce u kanclu a ptám se kde je ten šéf. Oni na mě, že mám ještě počkat, že ještě nedorazil. Protože už uběhlo spoustu času a začalo mi to "smrdět", nechtěl jsem si jít sednou zpět, kde čekají lidi jen na průchod pasovou kontrolou. Vetřel jsem se tedy do kanclu, aby mě tu měli na očích a nemohli na mě zapomenout. Sedím tedy v kanclu čekám co se bude dít. Už bylo 5 ráno a zbývalo 30 minut než budou zavírat gate mého letu. Opět se táži na šefa a opět je mi sděleno, že šéf tu není. O deset minut později se ptám znovu a je mi sděleno, že ještě minutku. Když už zbývalo 15 minut do zavírání a já ještě neměl víza v pořádku, šéf nikde a já nevěděl co teda semnou bude, byl už jsem pořádně nervózní. Zburcoval jsem tedy všechny lidi v kanclu (kteří buď pařili nějakou hru na počítači, nebo koukali na youtube). A hlásím že za 15 minut mi zavírají brány k letadlu proč se sakra nic neděje, že už ty víza potřebuji dořešit. Tak se mě tedy ujal jeden pán (ten samý, kterého jsem oslovil poprvé, očividně to byl zástupce šéfa) a šel jsem s ním do kanclu jeho šéfa, který zde však stále nebyl.

Povídám mu tedy mojí situaci znovu, ukazuji mu důrazně mé letenky a čas odletu, říkám že musím stihnout let. On volá šéfovi, nemůže se mu dovolat. Opět mu říkám a odkazuji se na fakt, že by již mělo být zařízeno, že mám platit jen 2.2, že nevím proč je najednou problém. Znova zmiňuji že jsem sem jel jako dobrovolný pracovník, pomáhat rozvíjet tuto zemi, že mě mrzí, že po tom všem ještě po mne chtějí takovejch peněz. Ukazuji jméno a telefon, jež jsem si poznamenal na imigračním ve městě, úředníka, který mi to zajistil a zároveň toho šéfa, které již kontaktoval. Tento pán mu volá znovu, nemůže se mu dovolat. A znovu a znovu a znovu. Je 5:30 brány k mému letadlu se akorát mají zavírat, šéfovi jsme se stále nedovolali.

--- Pokračování na 3. díl zde ---

Příběh o vízech a cestě zpět do Čech (1/3)

Tak a dlouho zmiňovaný článek je tady. Článek o vízech a o tom jak jsem se málem nedostal zpět do Čech.

Protože nakonec bude obsahovat spoustu textu, rozhodl jsem se ho udělat na 3 díly na pokračování. Tohle je tedy díl číslo 1.


Během mého pobytu v Indonésii jsem se dozvěděl, že k jedné zkoušce ve škole, kvůli které jsem se musel původně vracet, nakonec nemůžu. A říkal jsem si, že když se kvůli tomuto termínu nemusím urgentně vracet domů, tak by byla velká škoda zde nezůstat o něco déle. Kdy se mi zas podaří podívat se do takto vzdálených krajin.

Kvůli mému prodloužení jsem musel zařídit spoustu věcí. Jedna z nich i byla prodloužení víza. Koukám teda do pasu, kdy mi víza vyprší a zde na mě vysloveně "svítilo" visa expire: 12. 9. 2012. Jiné datum zde ani nebylo. To jsem ještě v době, než jsem se vydal na dvoutýdenní tůru Bali, Gili, Lombok. Hledám na netu kde se o víza dá žádat a přemýšlím jestli o prodloužení zažádám na Bali, nebo až budu zpět v Surabayi. Nakonec zjišťuji, že bude lepší tak učinit v Surabayi.

Po výletu po ostrovech jsem se dostal do Surabaye (28.9. večer). Následující den jsem akutně potřeboval být v Mojokertu, takže na nějaké papírování po příjezdu nebyl čas. Zde jsem byl pár dní a následně jsem odjel do Surabaye na určitý event, kterého jsem se chtěl zůčastnit. Chtěl jsem si s sebou vzít pas, ale protože jsem byl ve spěchu, nechal jsem ho v Mojokertu. Ten víkend jsem akorát jel na výlet k Malangu do Safari. Na tom výletě byla opět přítomná Leo. Která měla o den dříve (pátek) určité problémy na imigračním. Měla jen vyzvednou prodloužená víza a na to hned odletět z Indonésie. V ten pátek jsem dokonce na tom imigračním i byl (jelo nás sem s ní víc, pač jsme zrovna byli pohromadě) a zrovna mě štvalo, že sem nechal ten pas v Mojokertu. Pro jistotu se koukám znovu kdy mi vyprší, abych se ujistil že mám ještě čas. Opět vidím "visa expire: 12. 9. 2012". Říkám nevadí času stále mám dost.

Leo teda měla na imigračním problémy. Úřednici pracovali pomalu. Ten den měla odlétat nikoliv do Číny, ale do Thajska (zde pokračovala její cesta). A protože zažádala o víza až po té co jí vypršely, musela dodatečně platit 200 000 RP za každý den bez víz. Což bylo nějakých 600 000 RP. Úředníci pracovali velmi pomalu, měli tam nějaké problémy a nebyli moc výkonní a po všech nátlacích a popoháněních dokončily víza 20 minut před tím, než její letadlo odletělo(v 15h). A cesta na letiště trvala přesně těchto 20 minut. Let jí přesně před očima uletěl. Podařilo se jí však s personálem přebukovat letenku na neděli(což normálně není možné, přebukovat letenku ulétlého letadla). Proto tedy byla přítomna na Výletu do safari.

Když jsem viděl jak se na úředníky nedá moc spolehnout, říkám si, že musím zažádat o prodloužení nejpozději týden před tím než mi vyprší, abych předešel všem takovýmto problémům a nic navíc nemusel platit. Na imigrační se stavuji následující čtvrtek, což bylo přesně týden před vypršením.

Zde mne však čeká zděšení. Právě mi sdělily že budu platit za "overstay", že už mi víza dávno vypršela. Nechápu proč. Říkám: "vízum mi vyprší 12.9. jakejpak overstay?". Ukazuji paní na přepážce na místo ve vízech kde stojí "visa expire: 12.9.2012" a dodávám že víza mi tedy ještě nevypršela. Paní se pousmála a řekla že to mi teda vypršela, že už jsem zde 11 dní bez víza a že musím zaplatit 200 000 RP za každý den, tj. 2.2 miliónu rupií + standardní poplatek 250tis. Nechápu, jsem opravdu překvapen a zděšen. Opět se odkazuji na ono datum jež stojí v mým vízu. Paní říká, že to sice znamená kdy víza vyprší, ale trochu jinak. Řekla mi, že toto datum, které jsem celou tu dobu považoval za den vypršení víz, je sice vypršení víz, ale v tom smyslu že je to poslední možné datum, kdy je na tyto víza možno vstoupit do Indonésie. Takže to je datum vypršení víza, ale prostě trochu jinak. Následně mi ukazuje prstem na předchozí stránku v pasu, kde je datum mého příletu a ještě na počet dní na kolik jsou víza platná, z čehož vyplývá, že jsem zde již opravdu 11 dní bez víza. A to jsem se smál Leo, že musela platit 3 dny overstay, že zažádala až po vypršení. No hold to je moje blbost no. Ale to jak je to vízum uděláno a jak to tam je napsáno, mě velmi zmátlo. Když jsem vízum následně studoval více dopodrobna, tak už mi to bylo jasný. Zkusil jsem však udělat takový test. Kamarádům jsem dal mé vízum do ruky, ať se na ně kouknou a ať mi řeknou, kdy mi vyprší. Všichni až na jednoho odpověděli že 12.9.2012

Každopádně zpět k situaci na imigračním. Potřebuji tedy zničehonic dva a půl miliónu. Jsem úplně vyveden z míry, strašně naštvanej a hlavně už jsem si ani nejsem jist, jestli tolik peněz ještě vůbec mám. Vzpomněl jsem si totiž, že když jsem posledně na Bali vybíral z bankomatu, tak jsem tam měl tři a něco miliónu a vybíral jsem milión. Yeni(která je zde semonu) mě tedy bere do nejbližšího nákupního střediska, kde mají bankomat. Mají jich tady rovnou celou armádu(asi 13 bankomatů od asi 6ti bank). Potřebuji tedy dva a půl milionu a nevím jestli vůbec tolik mám.

Jdu k prvnímu bankomatu, zadám dva a půl mega a zobrazila se chybová hláška, že mi tolik dát nemůže. Říkám si "a sakra". To je zlý. Mám ještě v kapse poslední padesáti dolar. Ovšem je poslední z určitého důvodu. Již jednou jsem ho chtěl směnit a nesměnily mi ho, že byl prý moc starý. Že prý berou jen bankovky vydané od roku 2000. Ptám se tedy Yeni, kde je nejbližší směnárna, že to zkusím. Říká, že daleko, ale ať zkusím ještě jiný bankomat. Zkouším tedy jiný bankomat, ale ten mi peníze taktéž nechce dát. Ovšem zde je na rozdíl od toho předchozího napsán důvod proč. A tím důvodem je, že bankomat má limit 1 milion na 1 výběr. Zkouším další bankomat, taktéž milion. Zkouším další 2 a našel jsem jeden kde je limit 2 miliony, víc už žádný neměl. To mi však moc nepomůže. Protože potřebuji 2,5 a tak i tak budu muset vybírat na dvakrát. S tím že budu prostě muset platit dva transakční poplatky. 125 tisíc za každý výběr. Vybírám tedy poprvé dva miliony, dostávám je. Teď už jsem jen doufám, že mi to na po druhý dá ten zbývající půl milion. Je  to jak z dramatického filmu. Místo toho aby mi bankomat dal okamžitě nějakou odpověď, transakce někde vázne, je tam napsáno processing s těma třema blikajícíma tečkama za sebou a to neobvykle dlouho. Stále jsem nevím, jestli peníze dostanu. Ale nakonec jsem dostal.

Vydáváme se tedy zpět na imigrační. Zde jsem opět neuspěl, protože mi chybí jeden formulář. Mám totiž neturistická víza(takový trochu speciální), ke kterým je potřeba více papírování. Sice jsem přinesl ten papír co jsem myslel že chtít budou, ale nakonec chtěli jiný. Musím se tedy stavit další den. Bojím se však, že zítra po mě budou chtít platit nikoliv 11 dní, ale 12 dní overstay. S úřednicí se tedy domlouvám, že mi tam i zítra napíše 11. Vyžaduje to jí však věřit a doufat že jí další den potkám za přepážkou. Další den jí zde potkávám a pamatuje si mne a těch 11 dní je ok. Předložil jsem jí tedy celou záplavu potřebnch formulářů. Tj. "červené složky" které jsem si zde musel pořídit, 4 pasové fotky na červeném pozadí, kopie pasu na stránce s vízem a pak další kopie na stránce s mými údaji. Dále zvací dopis od organizace, pro kterou jsem zde pracoval, pak jeden papír, který už přesně nevím k čemu byl, pak 2x vyplněná žádanka o prodloužení(jež musela být vyplněna propiskou s černým inkoustem a oni zde měli propisky s modrým, takže všechno jsem musel vyplnit znovu). Po té co jsem u okénka předložil tyto dokumenty, dostal jsem ještě jeden papír na podepsání, že jsem vše odevzdal. Po té úřednice vložila do "červených složek" ještě jeden dokument, který akorát vytiskla. Něco z toho orazítkovala, na něco přilepila nějakou cedulku a ještě mi vrátila samotné "červené složky", že jsem je nepopsal. Nakonec jsem tam vložil ještě svůj pas a dostal jsem papír na kterém bylo napsáno, že si víza mám vyzvednout v následné úterý. Pro vás, kdo jste cestovali z ČSR před 1989 nic neobvyklého, ale já nikdy nic takového nezažil. Nevěděl jsem, jestli se stresovat s každým papírem zlvášť, nebo jestli se tomu mám smát.

Stavil jsem se tedy v úterý(den, kdy jsem se chystal na Mt. Kelud a Sempu island). Zde mi u okénka řekli, že ještě ne, že se mám stavit později, že mi je teď nemůžou dát. Řikám si aha, tak asi ještě asi nebudou hotový ok. Zrovna jsem měl jet na Kelud, Sempu(takže st, čt se mi nehodí). Ptám se tedy, jestli se mohu stavit až v pátek. Jestli to bude ok, když odlétám v neděli. Paní u okénka říká že ano. Ptám se tedy ještě jednou. Když se teda stavím v pátek, tak je to ok? Že letím v neděli. Paní říká, když se stavíte v pátek je to OK. Tak říkám OK. Vydal jsem se tedy na již zmíněný poslední výlet.

V pátek jsem chtěl dorazit na imigrační co nejdříve to jen bylo možné. Pro případ, kdyby něco náhodou nesedělo a byl nějaký problém, aby byl ještě čas a prostor navíc. Chtěl jsem tedy dorazit nejpozději v 9 hodin. To znamenalo vyrazit nejpozději v 8 z Mojokerta.

Protože jsem odlétal v Neděli a nechtěl jsem se znovu vracet, už jsem chtěl jet s kuframa. Po čtvrtečním výletu jsem měl tedy rozloučení s rodinou a s lidmi s Mojokerta, následně zabalit a ráno do Surabaye. Balil jsem až do půl pátý a před sedmou vstával. Andy(človek co mě tu měl na starost) mě měl po ránu hodit autem na bus. Říkal jsem mu večer, že nejpozději v 8 potřebuji nastupovat. Jako bych po všem co jsem tu prožil zapomněl jak to v Indonésii s časem funguje. Andy ještě v půl devátý spal a když jsme mu po několikáté volali kde je, že už potřebuju jet, tak říkal že už je na cestě. Nakonec jsem na něj nečekal, kluci z rodiny vzali na jedné motorce mě a na druhé kufr. Kupodivu jsme ho cestou potkali. V 9 jsme tedy byly na autobusové zastávce místě kde projíždí autobus. Měl jsem na spěch. Indonésani však byly pořád v klidu. Jeden co mi stopoval autobus zastavil první a pak ho nechal v klidu jet. Nechápal jsem proč. Prej to byl ten nejméně pohodlný, že by se mi nelíbil. Říkám, že už tu nějakou dobu žiju skoro jak Indonésani, že je mi to fuk. Zastavil další, chtěl ho nechat jet, volám na něj, co je za problém. On říkal, že je plný, že bych si nesednul. Říkám to není problém, viz moje předchozí věta(že už tu funguju skoro jak Indonésan). Křičím na autobusáka, že nastupuju. To bylo snad poprvé co mi autobus(mimo nádraží) doslova zastavil(ne jen přibrzdil), musel mi totiž hodit kufr dolu do zavazadlového prostoru. Už jsem stihl jen velmi krátké rozloučení: Ahoj, Bye, Mongo, Sampa jumpa, Selamat tingal a už se zamnou zavíraly dveře autobusu. Dveře od Mojokerta byly definitivně po 11 týdnech strávených zde zavřeny(když nepočítám dobu strávenou na výletech).

Autobus byl opravdu trochu plnější. Velikostí byl podobný jak klasická česká Karosa (pro 45 lidí). Ovšem zde byly sedadla v řadě 3 + 2 + stojící lidi v uličce. Já stál u řidiče u dveří. A co jsem se tak snažil počítat, tak jsem se dopočítal cca 90 lidí na palubě tohoto silničního korábu.

Bylo 9:15 a za hodinu jsem měl být v Surabayi, kde by na mě měl někdo čekat. Psal jsem Yeni, neodepisovala, píšu Adimu, říkal že je tedy na cestě. Dorazil jsem v 10:15, půl hodiny čekám kde je, píšu mu, odepisuje mi, že je ještě doma(cestu má k nádraží tak na 45minut). Hmm super. Rozhodl jsem se jít na imigrační pěšky. Věděl jsem že to je odtud jen 500 metrů, jen jsem netušil kterým směrem. Když jste na nádraží a máte kufr, jste jasný cíl neodbytných ojekářů(taxi na motorce) či taxikářů. Každou chvíli se mě někdo ptal, jestli nechci svézt. Říkám nepotřebuju, je to jen kousek pěšky jen mi poraď směr. Většinou říkali, že je to daleko, že bych se měl nechat svézt, říkám né nechci je to jen kousek, jen nevím kudy. Taxikář: no moc ne, to je 5km, ale že mě za 200 000 RP sveze. Říkám není to daleko, kudy. Za 150 000 RP. Říkám mu, že moc dobře vím, že to je jen 500 metrů a že s ním nechci jet. Najednou mi ukázal tudy rovně, doprava, doleva a pak už to uvidíš. A najednou poradil :-D Ještě se mi nabízelo asi 10 ojeků a 7 taxíků. Všichni mi jednak nabízeli turistickou cenu, což po takové době v Indonésii naprosto odmítám už jen z principu, zvlášť když s nima mluvim indonésky. Ale těch pár metrů jsem se chtěl projít.

Nakonec mě teda jeden ojek přemluvil že mě tam veme, pač mě tam vzal za cenu pro indonésany - 7 000 :-D (není už důležitý kolik to je v přepočtu, ale že akceptoval že mě veme za cenu jako pro indonésana). Za dvě minuty jsme tam byly. Svezení bylo však ftipné (to F tam mám naschvál, pač je to víc než vtipné). Seděl jsem za ním na motorce a měl jsem na sobě svůj velký cestovní kufr čouhajíc z obou stran z motorky a na zádech batoh. Týpek jel zkratkou, pač jinak by musel objet celý blok, což by bylo asi 4 km místo 400m. A zkratkou jel tak, že jel v protisměru(v indonésii běžná věc). Jeli jsme tedy v protisměru čtyř, vlastně 5-6 proudý silnici(4 pruhy jsou na silnici nakreslený, oni však takovýhle čmáranice neřešej a jedou v tolika pruzích, kolik aut se vedle sebe fyzicky vejde) s kufrem na motorce. Prostě Indonésie.

Na imigrační jsem se teda dostal v 11h (místo v kýžených 9) a u okénka bylo volno, takže jsem byl hned na řadě. Paní mi řekla ať jdu o patro výše, že mě tam vyzvedne. Jdu tam, čekám, paní nikde. V 11:31 se paní objeví a oznamuje mi, že mám přijít ve 13h. Když se jí tážu proč mám čekat tak dlouho, odvětí mi, že je pátek a to touhle dobou mají pauzu na modlení a po ní, že ještě navazuje pauza na oběd, ať počkám do 13h. Ta ženská prostě půl hodiny čekala až začne přestávka, aby mi mohla oznámit, že začala přestávka, že mám přijít za hodinu a půl. No úžasný. Zdržení, problémy a překážky pokračují. Tak jsem si šel dát něco k jídlu.

V jednu hodinu jsem byl tedy zpět. Připraven si konečně převzít můj pas s vízama a vypadnout. No a to jsem tu chtěl být v 9. Nezaspal jsem, na nic jsem nezapomněl, udělal jsem vše správně, ale prostě Indonésie a její vliv mě o 4 hodiny zbrzdil. Jen tak dodám že imigrační zavírá v 15:00. Úplně jsem neměl dobrý pocit, ale říkám si, že jen převezmu vízem, už čekám u správných dveří, co by se tak mohlo pokazit.
Navíc jsem si vzpomenul, že mi někdo říkal, že státní instituce/zaměstnanci pracují i v sobotu.
Čekám tedy co se bude dít. Ve 13:45 si mě konečně zavolali dovnitř. Říkám, sláva, ulevilo se mi. Už žádný problémy dneska. Konečně dostanu pas.

Šel jsem teda do kanclu a tam na mě již čekal úředník. Nejprve se mne vyptával proč prodlužuji víza, proč sem si je nechal vypršet, jestli umím něco indonésky a tak. Na vše jsem mu odpověděl, on se tvářil v pohodě. Koukal na všechny dokumenty pousmál se a ptal se mě na další, až zcestné otázky. Ale stále měl pohodovou náladu a úsměv. Zničehonic vytáhl cigarety, zapálil si a nabídl mi také. Nechápal jsem. V kanclu na imigračním mi úředník nabízi cígo. Dobrej fór. Koukal tak na moje dokumenty. Koukal, koukal, usmíval se a koukal. Nic však neříkal ani nedělal. Ptám se, jestli je vše v pořádku. On: "jó všechno je oukej". Tak ok. Ale stále nic nedělal. Kouřil, koukal do těch dokumentů, pak si se mnou začal povídat. Ovšem úplně zcestně. Chvíli jsem se s ním bavil, ale pak jsem se zarazil, má víza jsem stále neviděl. Ptám se opět co s těma vízama, je vše v pořádku? On opět odvětil s pohodovým klidem "joooo, vše oukej". Ptám se ho proč se teda nic neděje, kde je háček? On zase říkal, že není problém. Když se ho teda ptám, proč teda nic nedělá, když není žádný problém. On odpovídá, že v půl musí pryč, že jede na chatu (tak nějak to vyznělo). Bylo 14:10 (ve 3 zavíraj). Pár minut si jen tak listoval v dokumentech, který už musel znát nazpaměť, ovšem nic neudělal, jen si tak listoval v papírech. Opět na něj dorážim, proč se nic neděje, proč nic nedělá, že ve 3 zavíraj a že začínám být nervózní že je něco špatně. On: "buď v klidu všechno se vyřeší". Nicméně jsem se dověděl že v sobotu se zde nepracuje. Zapálil si další cígo a začal si z blízka prohlížet můj pas. Jako by měl být falešný. Po pár minutách prohlížení si pasu jsem pochopil že nezkoumá jestli je pravý či nikoliv. Byl pasem fascinován. Listoval v něm stránku po stránce, zkoumal vodotisky, jemnost tisku a všechny bezpečnostní prvky. Koukal na něj ze všech stran a po 5ti minutách fascinace z něj vypadlo: "hmm goood quality". Já ho opět nervózně přerušil a už asi po desátý se ptám jestli je nějaký problém, a proč se nic ksakru neděje. Má trpělivost pomalu vyprchávala. Nevěděl jsem co mám teda udělat abych z toho úředníka dostal co tu nehraje a proč se nic neděje. A co mám udělat, abych ho dokopal k tomu aby něco konečně začal dělat.

Zapálil si už třetí cígo, odešel z kanclu a něco povídal svým kolegům ve vedlejším kanclu. Bavili se indonésky, takže jsem jim moc nerozuměl, ale rozeznal jsem, že se baví o mé letence a smějí se jí. A to velmi intenzivně a nahlas. Jako by jim právě řekl vtip roku. Jen jsem nepochopil co bylo tak vtipného na mých letenkách. Z kanclu koukám, vlastně zírám a to doslova a naschvál, na toho úředníka, aby pochopil že po něm něco chci a že nejsem v klidu. Mávám na něj a po nějaké době se vrací. Následně jsem mu v několika větách už trochu ostřejší angličtiny řekl, ať už si ze mne přestane dělat srandu a kouká mi sdělit kde to sakra vázne a co je na mých letenkách tak vtipnýho a kde je sakra problém. Poprvé úředník promluvil: "tohle je problém" ukázal na moje letenky. Říkám: "hmm a proč jsou problém?" On: "prostě jsou problém". Víc sem z něj už nevydoloval. Snažil jsem se o to marně ještě pár minut, když on najednou: "Je půl, tak já se s vámi loučím, tady kolega si vás přebere".

Zbývala tedy půlhodina do zavíračky imigračního a šel jsem k jinému úředníkovi, který o "mém případu" nic nevěděl. Usedli jsme tedy a začal studovat všechny ty papíry v Červených složkách. Po asi 5 minutách studování všech materiálů se na mě otočil a velmi rázně a s kamenným výrazem v obličeji řekl: "Tak je to jednoduchý pane, musíte zrušit váš let". Koukám na něj s vykulenejma očima a otevřenou hubou. Cože!? Jako proč?! No nemůžu, to nelze zrušit, povídám. Jakto?! No musíte ho zrušit, abysme vám mohli dokončit vaše víza. Povídám: "to jako ještě nejsou hotový?" "Vždyť jsem sem dával všechny dokumenty už před týdnem." On říkal, že nejsou, že jsem tu pozdě, že jsem se měl stavit dřív, třeba v úterý. Povídám, že jsem zde byl v úterý a že mi řekli ať příjdu později. A když jsem se ptal jestli pátek bude ok, že v neděli odlétám, oni řekli že jo. Pán byl udiven, ale opět mi zopakoval že jsem tu pozdě, že prostě musím zrušit svůj let. Znovu říkám že to nemůžu udělat. "V tom případě to tedy zaplatíte na letišti". Říkám ok, není problém, že je mi jedno kde těch 2.2 milionu zaplatím. Vypadalo to, že řešení je najednou takto jednoduché. Nebylo. Úředník mi, stále s ledovým výrazem a ostrým tónem, odvětil. No pokud budete platit na letišti, tak to musíte zaplatit všechny dny co jste tu bez víz, což není 11, ale v neděli tomu bude 22 dní tj. 4.4 miliónu rupií. Opět na něj koukám jak na špatnej fór. Říkám, že tolik peněz prostě nemám, kde to mám jako vzít. Pán opět suše a ostře odvětil. To je váš problém, prostě teď máte tyto dvě možnosti: buď zrušíte váš let a počkáte až vám víza doděláme a bude to stát 2.2 milionu, nebo to zaplatíte v neděli na letišti a bude to 4.4 milionu. Koukám jak puk, oči vykulený a povídám, že nemůžu ani jednu variantu, let zrušit nemůžu a i kdyby jo, tak na novej nemám a na to platit 4.4 milionu taktéž nemám, co mám jako dělat. On povídá, že neví, že to není jeho problém ale můj, že nic víc pro mě udělat nemůže, ať si to rychle rozmyslím, že za 10 minut zavíraj.

Zmohla se mne bezmoc, takový ten zoufalý pocit jenž vás začne od žaludku sžírat a nevíte co si jen počít. Přemýšlel jsem co budu dělat. I kdybych přistoupil na jejich hru, platit nesmyslnej peníz až na letišti s tím, že bych požádal někoho v Česku ať mi něco pošle na účet, tak by to bylo stejnak prd platný, protože přes sobotu by prostě peníze na můj účet nedorazily. Blesklo mi hlavou jak zůstanu v Indnésii bez letenky zpět, bez peněz a co tu vlastně budu dělat a jak se vlastně dostanu domů. Byl jsem opravdu v koncích a zoufalý, jako nikdy dřív.

--- Pokračování zde ---

Poslední chvíle v Indonésii

Tento článek nebude obsahovat mnoho textu. Spíše jen fotky co jsem za tyto dny nasbíral, některé budou i starší, však ještě nepublikované. Po posledním ne moc povedeném výletu už nastaly pouze dvě události a to příběh ohledně mých víz(příští článek) a moje rozlučková párty s internisty i členy organizace v Surabayi. Ohledně párty článek nebude, ale srandy a zábavy bylo hodně. Všichni jsme si zde padli do oka ještě více a ještě více jsme se skamarádily, místo toho abysme se rozloučily. Po této rozlučkové párty se mi je všechny chtělo opouštět ještě méně a tím méně se mi chtělo zpět domů, zpět do "reality".

Následuje tedy už jen volný "tok" fotek z posledních dní v Indonésii, či i ze dříve co jsem ještě nepublikoval. Prostě připomenutí si všech zajímavostí co jsem zde viděl.

Rýžové pole před Carrefourem
Místní do něj však moc nechodí, chtěl jsem ho ze zvědavosti navštívít, ale nakonec jsem se tam nedostal
Místní raději využívají služeb tzv. traditional marketů, těch stánkařů na ulicích

Zde je zachyceno 5 lidí na motorce, naprosto běžný jev. Jednou jsem viděl i 6.
Musím ale říct že udělat nějakou fotku s pěti lidma nebyla žádná sranda, většinou byla fotka rozmazaná, nebo mi ujeli.
Jo a jednou jsem viděl 5 lidí na motorce s tím, že zprava vykukovala klec na kanárky jež někdo držel a zleva velká a plná nákupní taška.

Nikdy nezapomenu na to jak jsem jedl mango. Hned po tom, co jsem si ho sám mohl utrhnout ze stromu.
Jejich čerstvé a lahodné mango mi budě chybět
Jen připomenu že toto je ten nejlepší typ manga: Manalagi

Nepřipomíná vám to něco?
:-D

A co tohle?

A co teprve tohle :-D

Transport čehokoliv na motorce je možné snad jen v Indonésii
Toto vypadá na nějaké čerpadlo

Támhleten veze a prodává vajíčka a tenhleten veze nějakej kus potrubí nebo co. 

Prodej kuřátek dle libovolné barvy

No neříkejte že růžové kuřatko byste nechtěli :-D
V dalších patrech jsem zahlédl i zelené či modré

Indonésani a převoz nákladu na motorce, to je prostě jejich doména

Pohled na takto vtipně naložené motorky mi v Česku bude chybět :-D

Jejich záchod mi však chybět nebude, už se těším až se doma hezky usadím :-D
Jen poznamenám že toaletní papír neznají. Všechny operace s mytím jsou konány naběračkou, vodou a levou rukou. Jako evropan si musíte přivést svůj toaleťák.
(tohle je zrona na inernátě v Malangu, doma to bylo o kus lepší, ovšem jsou k vidění i horší)

Takto vypadá chodník nejen v Surabayi
Chodci zde vlastně skoro ani neexistují, všichni jezdí na motorce. Občas autem a vyjímečně na kole, příp nějaký z veřejných či soukromých dopravců.

Takto vypadá bus, kterým jezdí běžní Indonésané
Všimněte si počtu sedadel v jedné řadě (3 + 2 + stání v uličce)
Bohužel při tom jak to v tom buse drncá není možno vyfotit bez rozmazání.
Tento bus mimochodem je obdobné velikosti jako naše Karosa pro 45 lidí. O pár minut dříve(kdy jsem stál ještě na schodech u řidiče, jsem napočítal cca 90 lidí na palubě.

Na jakou barvu to budete chtít pane?
"WestCoastCustoms" alla Indonesa :-D 

Mé chvíle slávy jsou sečteny :-(

Nápojový lístek drinků z čerstvého ovoce
Každý drink má 0.5L a připomenu že 1000 RP jsou cca 2 koruny
V centru Chodov si vzpomínám že za 0.3 nápoje z pomeranče a kouskem jahody chtěj necelou stovku

Es Degan aneb pravý kokosový drink v originální "nádobě" :-)

Mé oblíbené Sate ayam
(kuře na špejli s naprosto geniální lahodnou sladkou oříškovo/sojovo fazolovou omáčkou)
Kéž bych věděl jak tu omáčku udělat, musím zjistit recept a udělat to na nějaké grilovačce.
Tohle je totiž jedno z nejlepších jídel co jsem kdy vůbec jedl. Na to jak jsou chutě v indonéské kuchyni nic moc, tak tohle je přímo geniální pochoutka.

Tady už se míchá ona proklamovaná omáčka
Ještě trochu cibule česneku a je to.
Na první pohled to slavně nevypadá ale jakmile ucítíte tu lahodu rozplývat se na jazyku, nikdy na tu chuť nezapomenete.

Gado gado. Poprvé mi moc nechutnalo, ale když jsem zjistil, že chuť tam kazí tahu (tofu), tak napřístě jsem si ho dával bez něj a stalo se to mé 2 nejoblíbenější jídlo zde. Dokonce zde není nic smaženého, hodně zeleniny, tedy zdravé. Shodou okolností v tom pytlíku se opět nachází ona "kecang" - oříšková omáčka jako v sate ayam.

Taková běžná večerní restaurace

Takto se v Mojokertu zbavují odpadků
Možná to zde není vidět ale jedná se o řeku :-D

Prostě prý odplujou pryč.
U nich slovo recyklace neznají
A i kdyby ho znali, tak by znamenalo hodit odpadky alespoň do koše, jakéhokoliv.

Houpací autíčka na lidský pohon, jedinečná záležitost

Baťa, vlastně Bata :-)

Opět blázniví studenti, resp. studentky

Tohodle kluka potkáte po večerech na každém stropě u každé žárovky
nehledě na to jestli je ta žárovka venku, v obýváku, pokoji či záchodě nebo koupelně

Tady ukázka síly mravenců, malý táhne 10 krát většího

Tohle už se mi asi nikdy nestane, že by po mě chtěl podpis někdo jinej než pošták nesoucí "rekomando".
Herec nejsem, zpívat neumím, tohle bylo asi naposled... :-(

Takto se rekultivuje rýžové pole pro novou várku
Takový rýžový kombajn

O den později už se zde sází nová rýže
Každá rostlinka se musí umístit/zasadit ručně

Získávání šťávy z cukrové třtiny
Cukrová třtina vypadá jak klacek, vlastně jak bambus a takto se z ní presuje šťáva

A tohle se vyždímalo ze 3-4 klacků cukrové třtiny
Chutná to jak sakramentsky sladká voda s příchutí nějakých bylinek, možná kopřiv.

A ještě podpis :-)

Na kávě

Já a Alek na kávě

Všimněte si kolik mají druhů kávy a jak se od sebe liší už jen vzhledově

Tohle je ta proslulá káva
Kdy nějaký živočich stráví kávová zrna, o pár dní později se z těchto zrnek stane součást produktu látkové výměny tohoto živočicha a poté lidé tyto zrna sbírají a je z nich prý ta nejlepší káva na světe
Zde stál jeden šálek kávy tohoto kafe 15 000RP tj cca 30kč
Vsadím se že česku to bude 10x více

A tady je nabídka tohoto stánku
Dáte si kafe, kafe, nebo kafe či snad kafe?

Nějaká noční přehlídka bubnujících skupin, které za sebou procházejí ulicemi, kdy se každá snaží zabubnovat lepší rytmus 

"Boy" neboli "chlapec" je jméno této kočky
Zde zrovna spí

Milionááááář :-)

Parkoviště před školou

Nemáte hlad? Tento prodavač projíždí mezi domky a tluče na dřívka, kdy každý kdo slyší tento zvuk již ví  co kolem nich zrovna jede za stánek. Takže pokud jste líní vařit oběd, tak ho nevařte a počkejte až projede nějaký "street food seller" kolem

Další zajímavý pojízdný obchod

Prodejce masových koulí

Podívejte jak pán na kole je vybaven.
Za jízdy vaří na zabudovaném vařiči nové masové koule, či snad tofu

A další typ prodejce.
Všimněte si, že nějací prodejci svůj stánek tlačí před sebou na kolech, někteří ho mají před sebou zabudovaný v kole, někteří na zadním sedadle kola a někteří...

A někteří svůj stánek nosí na ramenou. Někdy mají zabudovaný gril a někdy plynový vařič

Poslední večeře v doma v Mojokertu
Sate Ayam samozřejmě nesmí chybět :-)

A tady moje rodina, akorát chybí Joe, který odjel pracovat do Jakarty pár dní před

Můj pokoj

Kuchyň domácích

Já a Tiar u nich před barákem

Silnice - jeden pruh, ale když okolí silnice dovolí, je pruhů dle libosti i více

Zde opět krásná ukázka předjíždění silnice nesilnice.
A vidíte, že je zde i místo pro třetí jízdní pruh v jednoproudé silnici, akorát zde jde chodec

Jo, co já sem se jim najezdil...

Warung 20x zkopírovaný vedle sebe

A zde jsou někteří další internisti či Surabayané
To je zrovna z rozlučky

Zajímavost z kuchyně z nizarova domu
Zde je záměrně vybudovaná mezera mezi zdmi, prostě škvíra v domě jež slouží jako digestoř, když prší, tak prostě prší dovnitř.

Nachomýtnul jsem se i na jedné svatbě v Surabayi

A perlička nakonec
Ta šipka ukazuje na kabel elektrického vedení jenž vede skrz fontánu, která ho takto celé dny sprchuje.
Kolik tisíc voltů tam vede nevím, ale pobavilo mě to na celý den

A ještě dvě poznámky co mě teď napadly poznamenat. Tykající se geografické polohy.

Měsíc(jenž není v úplňku) na obloze nevypadá jako C nebo D, ale jako U a ∩

Ačkoliv je část Indonésie kde jsem byl na jižní polokouli vír ve vypouštějícím se umyvadle se točí na stejnou stranu jako u nás na severní polokouli (prý se na jižní polokouli točí vír v umyvadle na druhou stranu, očividně je to blbost).