My Indonesia 2012: Sempu Island, Mt. Kelud, Coban Rondo

Celý tento text je součástí výletu na místa zmíněné v nadpisu.

Pokud vás spíše zajímají samotná místa, než povídaní než jsem se sem dostal a jak jsem plánoval cestu, přejeďte níže, kde je fotka mapy s plánem cesty. I tak zde bude spousta povídání jen o cestě samotné. A to hlavně proto, že se neustále měnila.

Nějaký čas strávený ve městě s místními

Po předchozích výletech jsem strávil nějakou dobu v Surabayi s místními i internisty. Konečně jsem měl na Jávě po 6ti týdnech v Mojokertu nějakou partu lidí mé věkové kategorie s kým trávit volný čas. Mohl jsem i poznávat, jak se žije v tomto velkoměstě, především jak zde žije místní mládež.

V Mojokertu jsem po práci defacto neměl žádného mého vrstevníka, či podobně smýšlejícího člověka s kým bych mohl, zejména po večerech trávit čas, či vymýšlet nějakou zábavu. Tak jsem většinou zašel s kamarády mého koordinátora na kafe, většinou to byli učitelé angličitny. A hlavně jsem zde nebyl v kontaktu s žádnými internisty. Na které jsem se taktéž těšil. Chtěl jsem se vídat s lidma (internisty) z různých koutů světa a udělat si známé i v místech, kam se teprv budu někdy chtít vydat. Jenže v Mojokertu jsem byl jediný cizinec zřejmě jen já. Proto jsem teď tedy nějakou dobu pobýval v Surabayi. Také organizace za kterou jsem pracoval mě až teď zvala na různé eventy(události, meetingy) plné internistů, se kterými jsem se vždy rád potkával. Jeden víkend jsem se měl vydat s místními i s internisty do Probbolinga na raft. Tento výlet organizoval stejnej Indonésan k němuž jsme měli přijet do Malangu na návštěvu(jak se na nás nakonec vyprdnul), výlet byl však na poslední chvíli zrušen. Už nevím proč, ale ve 2 ráno dne kdy ve 4 jsme měli vstávat mi přišla sms, že je to zrušený. Opět se ukázala jeho "spolehlivost".

Plánování výletu

Když se nachýlil poslední týden a půl, začal jsem řešit zejména problémy s vízama (které popíšu v samostatném článku) a taktéž to, která místa ještě navštívím než odletím zpět. Chtěl jsem něco najít na internetu. A ačkoliv to teď nerad přiznávám(a teď mě to štve), doslova jsem zabil celé 3 dny jen touto činností. Internet z mého 3G modemu byl v Surabayi tak pomalý, že ani v Mojokertu to nebyla taková šílenost. Sice jsem byl ve velkoměstě a čekal jsem internet rychlejší, pravda byla však ta, že byl akorát přetíženější. Několikrát se mi i stalo, že jsem doslova usnul při čekání na načtení webové stránky. Připadal jsem si jak z reklam na internet, které u nás běžely před 10 lety ještě v dobách dial-upu(vytáčený internet přes pevnou linku) jak tam byli ti usínající lidé před monitory.

Velmi mě lákal Kawah Putih. Sopka, na jejímž dně je nádherný kráter obsahující velké tyrkysově zelené jezero, drobný ale malebný les a celkové úchvatné panorama. Problém byl však v tom, že se nachází v západní Javě a cesta tam by prý trvala cca 21 hodin(autobusem, vlakem rychleji, ale ten je potřeba rezervovat několik dní předem na což nebyl čas). Tam bych udělal pár fotek a mohl jet dalších 21 hodin zpět. A na to abych naplánoval nějaký větší výlet a shlédl další zajímavosti v tamějším okolí mi trochu bránil superpomalý internet, z kterého vyždímat nějaké informace rychlostí jakou jsem zde měl, bylo zatraceně náročné, až nemožné. A místní lidé západní Jávu moc zmapovanou nemají, takže ty moc neporadily. Je to asi jako by se vás někdo v Čechách (ne Česku, ale v Čechách) ptal na nějaké turistické tipy na Slovensku. Poté jsem přeci jen dostal zajímavý tip a to na Dieng Plateau. Podobná záležitost jako Kawah Putih, dokonce o třetinu vzdálenosti blíže, už jen cca 13 hodin vzdálený.

Nakonec jsem se pak progooglil až k Mt. Kelud. Opět obdobná záležitost. Nedaleká sopka v jejímž kráteru je malebné, tyrkysově zelené sirné jezero. A abych neměl místo v tomto směru k navštívení jen jedno, našel jsem ještě nádhernou lagunu na ostrově zvaném Sempu. Úchvatná a exotická laguna uprostřed ostrova s bílým písečkem jež se má podobat pláži z filmu Pláž s DiCapriem.

Kawah Putih - plán č.1

Dieng Plateau - plán č.2

Mt. Kelud
finální plán - místo č.1

Sempu Island
finální plán - místo č.2

Konečně po dlouhé době jsem se dobral k smysluplnému závěru, už jsem jen potřeboval pořešit dopravu, případně nějakého spolucestujícího. Rozeslal jsem tedy pár lidem zprávu jestli by se nechtěli připojit. Trasa vedla přes Mojokerto, takže jsem se plánoval zde zastavit. To už bylo pondělí a v neděli jsem měl odlétat zpět do Čech. Protože v úterý jsem si měl jít vyzvednout hotová víza, rozhodl jsem se vyrazit až další den. Chtěl jsem tedy po ránu vyrazit, abych ještě ten den mohl dorazit na sopku. Po ránu nebylo jednoduché sehnat mého spolubydlícího, jež mě v domě kde jsem byl posledních pár dní ubytovával(tzv. hostoval), aby mě hodil na bus. Nakonec jsem se stavil i na imigračním a následně vyrazil do Mojokerta. Vše však trvalo mnohem déle než jsem chtěl a tak jsem dorazil do Mojokerta až ve 3 odpoledne. Což už bylo velmi pozdě na to pokračovat na sopku.

Naplánováno

Již jsem tedy věděl kam chci jet(sopka Mt. Kelud a nádherná laguna na ostrově Sempu), už sem tedy jen potřeboval vyřešit způsob dopravy. Jeden člověk z Mojokerta mi říkal že bude moct jet semnou, s čím už jsem tak nějak počítal. Ovšem během dne mi ještě účast odřekl. Večer jsem se měl sejít ještě s jedním místním, který mi může dát mnoho zajímavých rad ohledně míst k vidění na východní Jávě. Večer mi tedy pomohl naplánovat mojí trasu dopodrobna zpestřenou o několik dalších zajímavých míst.

Takto jsem tedy nakonec naplánoval mojí trasu:

I - Mojokerto

B - Jezero Selorejo, údajně nádherná krajina i jezero samotné

C - Sopka Mount Kelud, jenž by měla nabízet ve svém kráteru krásné sirné tyrkysové jezero obklopené scenérií hornatých reliéfů. Na netu jsem našel i krásné fotky. Zároveň jsem se dočetl že v roce 2008 tato sopka vybouchla, ale dle nějakých průvodců toto místo údajně vypadá ještě krásněji než kdy dříve. Říkal jsem si, že jestli to teď vypadá ještě lépe než na následující fotce, tak se sem musím podívat.

Mt. Kelud před rokem 2008, zdroj: internet

D - Vodopád Coban Rondo(Air Tenjun), měl by mít něco kolem 80 metrů výšky. Už jsem sice vodopádů viděl několik, takže tento mě moc nelákal. Ale protože byl 2x vyšší než ty před tím a zároveň byl na cestě, zařadil jsem ho do itineráře taktéž.

E - Pláž a ostrovní chrám Balaikambang, trochu podobný Tanah Lot. Ten na Bali, jež jsem nestihl navštívit ještě za řádného světla před západem slunce. Zde bych chtěl stihnout západ taktéž a následné zde najít ubytování přes noc, abych po ránu mohl vyrazit na Sempu.

Balaikambang, zdroj: internet

F - Ostrov Sempu. Nádherný exotický ostrov na kterém se nacházejí překrásné přírodní laguny podobné plaži ve filmu Pláž s DiCapriem

Sempu island, zdroj: internet

G - Zde by se měla nacházet botanická zahrada obsahující plno Indonéských specialit

H - Známé plantáže s čajem, včetně všelijakých obchůdků, kde vaří jenom čaje z místních plantáží

I - A zpět do Mojokerta

Do Mojokerta jsem potřeboval dorazit druhý den(čtvrtek) ne moc pozdě večer abych si ještě stihl zabalit a rozloučit se s rodinou. Protože další ráno jsem musel znovu na Imigrační (pátek - poslední pracovní den v týdnu a radši jsem tu chtěl být dřív, pro případ nějakých problémů), pač víza v úterý ještě nebyly (jak jsem říkal o tom bude samotný článek).

Měl jsem tedy geniální plán a trasu plnou takových skvostů, že jsem se již nemohl dočkat dalšího dne. Opět však zbýval problém dopravy. Během dne to ještě vypadalo že jeden známý z Mojokerta bude chtít jet semnou, ale nakonec odřekl. Byl jsem tedy sám. Ptám se místních, "kde si můžu půjčit(pronajmout) motorku?" Oni: "Půjčit? v Mojokertu? Ne, neblbni tady nejsou půjčovny motorek". Tak jsem se ptal jestli si jí nemůžu půjčit(pronajmout) od nějakého místního, kamaráda, kohokoliv. Kolegové se ptali koho mohli, volali svým kamarádům jestli nemají motorku na půjčení na dva dny. Ale neúspěšně. Nemohl jsem pochopit, jak je možné, že v zemi kde je více motorek než lidí, není možné na dva dny sehnat motorku. Kolegové zkoušeli co mohli, jeden říkal že by nakonec možná jel i semnou, ale že uvidí ráno. Další říkal že sežene motorku, ale až ráno.

Den odjezdu

Nezbývalo než vyčkat na další ráno. Už jsem se nemohl dočkat. Vstával jsem v 7 a v 8 mi napsal negativní odpověď první a v 9 druhej. Takže jsem měl parádní plán cesty ale neměl jsem žádný dopravní prostředek jak tuto cestu absolvovat. Ještě jsem zkoušel poptat domácí, jestli se nemůžou poptat, ale bez úspěchu. Marně jsem se snažil sehnat nějakou motorku. Byl jsem zklamán. Musel jsem narychlo vymyslet variantu veřejnou dopravou. A tato varianta, aby byla proveditelná, obsahovala jen jedno místo k navštívení - Sempu Island. Chtěl jsem se tento den tedy dostat do Malangu busem, zde si půjčit motorku(Malang už je velké město, zde půjčit motorku nebude problém) dostat se co nejblíže k ostrovu, přespat a další ráno se na tento ostrov vydat. Člověk, který mě v Mojokertu měl na starost při mé práci, mi dokonce dal kontakt na jednoho jeho studenta v Malangu, že bych prý mohl přenocovat u něj a že by mi mohl dát užitečné rady na cestu k Sempu. Což vypadalo jako velké usnadnění.

Na tomto videu se můžete tak ilustrativně podívat, jak se prodává v autobuse (cokoliv od oříšků a chipsů přes vodu a limonádu, různé sladkosti, či v setu zabalené celé obědy až po zbytečnosti jako náramky, nálepky, hračky apod).

Před touto dvojkou, kdy bus ještě stál ve stanici, jím prošlo dalších 7 prodejců čehokoliv a dva hudebníci, kterým jste měli přispět.

Také si na konci videa všimněte jak se vystupuje a nastupuje, za jízdy.

Vyrazil jsem tedy do Surabaye, odkud jsem chytil bus do Malangu, kam jsem dojel při západu slunka. Potkal jsem se zde se mým kontaktem. Student mého věku co zde bydlí již několik let na internátě. Když jsem se ho na intru ptal, kde si můžu půjčit motorku a jakou by mi poradil trasu na Sempu, odpověď jakou mi dal jsem vůbec nečekal. Nejprve se při zaslechnutí Sempu zarazil a pak se šel poradit se svými kamarády na patře. Nakonec se u mapy shromáždily a debatovali asi 4 lidi. Po debatě mi tedy odpověděl. A bylo to něco na způsob, že ať sem sám za žádnou cenu nejezdím, že je to tu nebezpečné. Že i kdyby on měl další den čas, že by semnou stejně nejel, pač je to tu nebezpečné. Říkal že i kdyby nás bylo 5 na 4 motorkách, tak je to stále nebezpečné. I kdyby jsme jeli jedním autem tak je to nebezpečné. Nechápal jsem proč a vyptával jsem se. Jeho odpovědi byly nezřetelné ale neustále mluvil o velkém nebezpečí, že jsou zde prý nebezpečné bytosti, které přepadávají kolem jedoucí a že je okrádají a že se tu dějí divné věci. Že neexistuje žádná veřejná doprava co by sem jezdila, žádnej bus. A že je zde i špatná cesta a takto neustále pokračoval a opravdu mi začal nahánět strach, opravdu se tvářil vážně. Na sempu jsem chtěl jet strašně moc a pořád sem jim to nechtěl věřit, ale on i všichni jeho kamarádi na patře tvrdili to samý. A pořád mluvily o nějakém nebezpečí. A ačkoliv je to tam pěkný, tak i v případě že by měli čas, tak by semnou stejně nejeli, pač se bojí. Nakonec mě i přesvědčily, byly 4. A mám pravidlo ptát se na všechno alespoň 4 Indonésanů, kdyby první 3 vypovídali nespolehlivě. Pánové mě tedy přesvědčily.

2. den na cestě

Další den ráno jsem tedy změnil plán na navštívení vodopádu a Mt. Kelud. Velmi smutný a mrzutý. Nastoupil jsem tedy do autobusu, který mě měl vyhodit před cestou k vodopádu. Řidič však na mě zapomněl a kdybych se nezeptal kdy bude Coban Rondo, tak bych jel až kdoví kam. Přejel jsem tedy o cca 3 km. V místní vesnici jsem se ptal prodavače u sámošky kudy k vodopádu. Chvíli mi ukazoval cestu a nakonec mě tam i hodil na jeho motorce, grátis :-) U Indonésanů je totiž "in" nebo "cool" kamarádit se s bělochem, zejména s Europanem. Proto jsou schopný i proto aby se s vámi mohli bavit něco udělat. Trochu mi zlepšil mojí zkaženou náladu. Popovezl mě o celých 6 km. Poděkoval jsem mu, prohodil s ním pár slov a rozloučil se. K vodopádu už zbývalo teda jen 100m.

Vodopád Coban Rondo

Vodopád byl opravu velmi vysoký. Ovšem již jsem jím nebyl tak ohromen jako těch u předchozích, prostě další vodopád. Ani jsem pořádně neměl náladu si ho užít. Tak jsem udělal pár fotek a šel zpět. Dával jsem si sváču a dal jsem se nějak do řeči s jedním indonésanem co uměl anglicky. Jen tak mimo řeč jsem se ho zeptal na Sempu ostrov a na cestu k němu, co si o ní myslí. Jeho odpověď mě naštvala ještě víc. Říkal že cesta tam je úplně běžná cesta jako každá jiná. Jen že silnice je trochu rozbitá, ale to je v Indonésii snad všude a že je zde kolem les. A ještě dodal že se říká že v tom lese jsou duchové, ale že jestli na duchy nevěřím, že mě to nemusí zajímat. A v tu chvíli mi to všechno došlo. Byl sem tak naštvanej páč jsem si uvědomil že skoro všichni Indonésani se neskutečné bojí duchů.

Závěrečná cesta k vodopádu

Pro zajímavost každému Indonésanovi je fuk že jí každý den všechno jídlo smažený (kdyby k jídlu připíjely láhev oleje, vyšlo by to ve výsledku nastejno), že by je ta smažená mánie mohla až zabít je prostě nepálí. Taktéž víc kouřící národ jsem ještě neviděl a to jsou jejich cigára až 5x silnější než ty v Evropě. Nebo všechny bakterie kterým každý den čelí, či smrtelné nemoci z komárů, tohle všechno je nechává v klidu. Ale jakmile přijde řeč na duchy, Indonésani jsou k smrti vyděšení. Neskutečně se bojí každého ducha o kterém se povídá. A duch byl zřejmě ten důvod proč mě všichni týpci na internátě odrazovali od mé cesty. Nějakej duch kterej je mi úplně, ale úúúúúplně ukradenej. Tohle zjištění mě vážně nadzvedlo.

Každopádně pán se kterym jsem se bavil mě ochotně hodil zpět na místo kde mě vyhodil autobus. Zde jsem se ptal místních na cestu dál na Mt. Kelud. A opět jsem tak mimochodem, ze zvědavosti, nahodil řeč o ostrově Sempu. Místní mi bez jakéhokoliv zaváhání řekl jak se na Sempu dostanu veřejnou dopravou. Autobusem a Angkotem(minibus). To mě zničilo. Po té co mi 4 Idnonésani na internátě tvrdily že neexistuje cesta veřejnou dopravou(busem) na Sempu mi tady týpek odvypráví nazpamět kudy ty busy tam jezděj a kde mám přestupovat, že už zde byl... Tohle byl vrchol mého naštvání, můj dalo by se říci vysněný Sempu island od kterého jsem byl odrazen z naprosto nakonec neexistujících důvodů. Zlé osobnosti a podivné věci v podobě smyšlených duchů nahánějíc strach a absence veřejné dopravy, která sem v konečném zjištění jezdí. Celou Indonésii jsem absolvoval dalo by se říct přes všechny problémy s ledovým klidem, ale v tento moment mi poprvé doslova vřela krev v žilách. Byl jsem na ty kluky tak naštvanej a byl jsem naštvanej i na sebe. Jakobych se v Indonésii stále nepoučil - ptej se na všechno několikrát, několika lidí. Měl jsem se zeptat ještě více lidí ohledně Sempu. I když mi to říkali 4 lidi, tak jsem se cítil jako bych se nepoučil. Připouštím, že zde nějaké opravdové nebezpečí může být, ale poté co jsem se bavil s dalšími lidmi o této cestě, tak ne o moc větší než kdekoliv jinde v Indonésii.

Začal jsem uvažovat o změně směru a vydat se tam, ale když jsem počítal jak dlouho by mi trvalo se sem dostat(v tu dobu jsem se od rána od Sempu vzdaloval) zjistil jsem, že bych sem dorazil mezi 3 a 4 hod a to už jsou světelné podmínky nic moc a navíc je odliv, takže bych si to tu pořádně ani neužil. A hlavně do Mojokerta bych se vrátil až po půlnoci. To ještě v případě kdyby byl po západu ze Sempu nějaký transport zpět do Malangu. Aby to nedopadlo stejně jak na Kukup beach, kdy po 5 odpoledne už nejezdí žádný transport. Nemohl jsem riskovat, že bych se odtud nedostal, protože bych pak další den ráno nestíhal být na imigračním. Toto riziko jsem tedy nehodlal podstoupit a naštván se zatnutými zuby jsem pokračoval na Mt. Kelud. Uklidňoval jsem se nádhernými obrázky z této lokality co jsem viděl na netu.

Mt. Kelud

Prostě jsem pokračoval dál, snažil jsem se na Sempu už nemyslet. Jel jsem tedy hodinu jedním minibusem, pět minut ojekem(taximotorka) jež mě hodil do blízké vesnice kde jede další bus, který jel dvě hodiny do vesnice jménem Pare, hodinu ještě jedním do poslední vesnice u Mt. Kelud kam ještě jezdí bus a pak 40 min nakonec ojekem do hor k samotnému Mt. Kelud.

Jen tak, krajina

Cestou nahoru se všude kolem rýsovala nádherná horská scenérie, kdy se nížín tyčily kilometr vysoké hory. Více než kilometr nadmořské výšky jsme během chvíle vystoupali. Pohled to byl velmi pěkný. Ale co jsem viděl na místě proklamovaného jezera jež mělo být po zemětřesení v 2008 ještě hezčí? Další zklamání dne. Na místě, kde mělo by to nádherné zelenomodré sirnaté jezero, byla ošklivá nic neříkající mega hromada ošklivejch šutrů. Celá plocha kde mělo být jezero byla zaplácnutá touhle šílenou hroudou kamení. Opět jsem si vzpomněl, že jsem mohl a měl být v jedné snad z nejhezčích lagun na světě na Sempu, místo tohohle a znovu jsem byl vytočen. Ani jsem neměl chuť už nic fotit. Ale i tak jsem se snažil najít nějaká pozitiva. Třeba to, že ta ošklivá hromada šutrů jež byla vysoká tak 70 metrů vznikla ze dne na den, když sopka bouchla a vznikla jí tím nové hrdlo na povrchu. Ani jakýmikoliv prostředky by lidstvo nebylo schopné takhle rychle takovou hromadu šutrů vytvořit/navozit.

Cesta na Mt. Kelud

Na Mt. Kelud se musí i skrze tunel ve skále

Tak a kvůli této hromadě jsem se sem táhnul takovou dálku

A jeste panoramaticka fotka nove vznikleho hrdla sopky

Nakonec jsem se rozhodl vyšplhat ještě na protější horu, kam stoupaly schody doslova až do nebes, pač vrchol hory sem tam zakrývaly mraky. Docela jsem si máknul, ale nakonec jsem přeci jen viděl kýžené jezero a to tak jeho zbývající čtvrt procento jeho původní velikosti. Mělo tak 5x3 metrů po kraji té kamenité hroudy. Opravdu mělo tu exotickou barvu co sem viděl na netu, ale už nebylo možné udělat s touto malou zelenou louží jakoukoliv slušnou fotku. Zajímavostí bylo ještě to, že k jezeru původně vedla cesta, která byla aktuálně v půlce useklá a zrušená rostoucí novou sopkou, resp jejím novým hrdlem. Byly tam i původní lampy osvětlující tuto cestu, jež čouhaly ze země různými směry, rozhodně ne kolmo vzhůru.

Tady je vidět cesta ze dřív, když ještě vedla k jezeru.
Na předchozí fotce je to vidět z dálky
Ale koukám že fotky lapy trčící z tý hroudy nemám

Tohle jsem si vyšláp až nahoru

Zbytek z kýženého jezera které jsem chtěl vidět

Tady je přesně vidět jak nové vzniklé hrdlo sopky se postavilo přesně na místo toho úžasně barevného jezera, které jsem chtěl tak vidět

Fotka z vrcholu, další část cesty sem

Fotka shora, co jsem šlapal nahoru.
Kupodivu jsem to vyšlápl za 5-10 minut, ale další den jsem sotva chodil :-D

Následně mě ojek hodil zpět do města, kde jsem chytil přímák do Mojokerta, takže jsem dorazil domu tak v 8 večer.

I přes to že zde byly k vidění velmi zajímavé přírodní úkazy, byl jsem stejně zklamán že můj poslední výlet v této divuplné zemi plné mnoho překrásných nejen přírodních monumentů, dopadl takto. Zklamán s mrzutou náladou.

Hold občas vás někteří lidé na cestě posunou k vašemu cíli a někteří vás od něho svedou. Možná to nemyslí špatně(ba naopak jejich úmysly můžou být i dobré) nebo vám to ani nedělají naschvál, ale prostě vás svedou z vaší cesty. A to se nemusí čistě jednat jen o cestování, ale jakékoliv vaše konání.

Říkám si, že štěstí na lidi co mě potkávalo při cestě na Bali a blízkých ostrovech není věčné. Že někdy se hold musí i méně dařit či nedařit. Může to být nazváno statistikou nebo třeba i jakousi rovnováhou.

V pátek, co jsem se vrátil do Surabaye, jsem se dozvěděl že o pár týdnů dříve byl Nizar s pár internisty na Sempu kempovat a vyprávěl mi jak je to zde nádherný a ukazoval mi i hromadu fotkek odtud. Znovu jsem litoval a byl naštván, že jsem zde nebyl. Pro ilustraci jsem vybral tyto dvě fotky z jeho alba, jedná se teda jen o pláž, ale je zde i pár dalších pěkných míst k vidění, jako třeba uvnitř lesa, kde je mnoho zajímavých zvířat i rostlin, či útesy na pobřeží ostrova. I samotné kempování zde je opravdovým zážitkem. Na tomto ostrově totiž není nic, kromě přírody. Tedy žádné obchody, warungy, či trvalé obydlí. Je zde opravdu panenská příroda, taktéž proto, že turisté o tomto místě téměř nevědí.