Díl druhý.
Ze vší tý zoufalosti povídám úředníkovi, že jsem student, že jsem dlouho dřel a snažil se vydělat těžké peníze, abych mohl jet do Indonésie jako dobrovolný pracovník, abych mohl pomoci při rozvoji této země a takto se mi ta země nakonec odvděčí? Že ještě za tu všechnu dobrovolnou práci, ze které jsem neměl a ani nežádal ani rupii musím ještě platit státu nesmyslné peníze? To je teda dobrý, já myslel že když někdo děla dobré věci, dobré věci se stanou i jemu. Tohle všechno jsem mu chtěj nechtěj prostě musel povědět a pověděl.
Úředník, který byl až do teď velmi nepřístupný, rázný a měl kamenný výraz v obličeji, jakoby se náhle z role úředníka proměnil v člověka a tuto chladnou figuru najednou odložil. Jako by se v něm probudila jiná osobnost. Ještě pár minut jsme si povídali na toto téma a on najednou říká: "počkej, udělám co budu moct, vydrž". Vzal do ruky telefon a asi 15-20 minut v kuse neustále někomu volal. Někomu se dovolal a někomu ne, spíš se tedy nedovolával (v pátek odpoledne již po zavíračce úřadů, není se čemu divit). A volal a volal. Já ho sledoval jak dramatickej film a se vším vypětím jsem čekal jak to dopadne. Byl jsem tzv. ALL IN. Prostě to muselo vyjít, jinak jsem byl v p*.
Už bylo asi půl čtvrtý, půl hodina po zavíračce imigračního a týpek konečně položil telefon na stůl a povídá:"tak je to zařízený, můžete jít". Nechápal jsem co přesně tím myslí, ale usmíval se, takže to vypadalo jako úspěch. Když se ho tedy ptám co to znamená, jak to teď tedy bude probíhat, řekl mi to asi takto. Tady na imigračním jsme hotový, zde už nic neuděláme. Že víza budu tedy platit na letišti. Když se ho ptám jestli budu teda platit jen těch 2.2 milionu, tak říkal že jo. Říkal že prostě v neděli před mým letem až půjdu přes imigrační, že už o mě budou vědět, že tam mají poznamenáno moje jméno a že budu platit jen těch 2.2 milionu, že je to zařízený. Nemohl jsem věřit vlastním uším, povedlo se, budu moct odletět!!! Měl jsem najednou takovou radost, že jsem měl chuť toho úředníka obejmout.
Po asi minutě eufórie se moje hlava vrátila do "racionálního módu" a našeptává mi: "pozor jseš v Indonésii, víš jaký je na indonésany spoleh". Že vždy ti řeknou co chceš slyšet, jen aby ti udělali radost a nezklamali tě. Říkám si, že už mě tu doslova podělali dva úředníci, proč by to neudělal i ten třetí. Začal jsem tedy hledat způsob, jak si pojistit, že už nenastane další problém, že to není jen tak nějaký "kec". Sice nadšený a šťastný, nýbrž nedůvěřivě se ho vyptávám na podrobnosti a snažím se ujistit, že si to jen nevymyslel, aby se mě už zbavil. Povídal mi, že mluvil se supervizorem na letišti u imigračního a že je to u něj dohodlý, že mu akorát poslal smsku s číslem mého pasu a s mým jménem. To mi bylo málo, chtěl jsem někde mít napsáno a podepsáno/orazítkováno, že mi ten a ten úředník zařídil, že toto je opravdu možné, abych to v případě problémů na letišti mohl vyndat. Nakonec jsem z něj dostal jméno a telefon na něj i na supervizora na imigračním na letišti. To už jsem považoval za dostatečné. Moc víc už jsem ho otravovat nechtěl. Ještě se ho alespoň ptám, jestli imigrační na letišti můžu vyřešit zítra (v sobotu). On povídá, že nemůžu, že mě tam jednak bez letenky na ten den nepustěj a hlavně, že zítra tam ten supervizor nebude. A ptám se ho ještě, jestli tam vůbec v neděli ve 3, 4 ráno tam bude, nebo dřív, abych to ještě stihl vyřídit s velkou rezervou před letem(v 6 ráno odlet). On povídá že supervizor tam bude od 4 hodin, že jít tam dřív nemá smysl. Byl jsem opět v rozpacích, říkám si, že to bude opět na ostří nože. On mě však uklidňuje a říká, že vše je zařízený, že jen jim tam povím, že jsem to já, dám 2.2 mil a můžu letět. Uklidňoval mě a já byl opět radostný, že to zde tak pěkne nakonec po tom všem dopadlo. Poděkoval jsem mu Anglicky, Indonésky i Javánsky a konečně jsem mohl pokračovat. Kdybych měl říci, že mi spadnul kámen ze sdrce, tak by musel být o velikosti celé skály.
Ještě tak mimochodem, bokem všeho toho dění, jsem celou tu dobu celý den sháněl nějakého Surabayana z organizace, nebo kohokoliv jiného, kdo by mě odvezl z imigračního pryč. Od 9 hodin až do teď, do půl čtvrtý, se mi prostě nepovedlo nikoho sehnat. Buď někdo nemohl, že byl v práci, ve škole, mimo město, nebo neměl auto(pač jsem měl kufr, ale v tý době už jsem to s kufrem uměl i na motorce :-D ), jiný důvod, nebo prostě neodpovídal. Nejbližší "spoj" byl pro mne Nizar, který měl dorazit na motorce v 5hodin. Ale věc shánění odvozu pro mne byla v porovnání s tím co se dělo na imigračním, jen prkotina. Sice mi to zrovna nezlepšovalo náladu, zvlášť když jsem tam sám bojoval s úředníky (kteří naštěstí v dnešní době již umí Anglicky, před 5 a víc lety prý moc neuměli), ale radši sem si z toho hlavu nedělal. Měl jsem radost, že to tak dopadlo a už jsem se nemohl dočkat mé večerní rozlučkové párty se všemi, které jsem v Surabayi potkával. Čekal jsem tedy na Nizara, který dorazil nakonec v půl šestý. Byl trochu překvapen že mám kufr, že jsem mu to neřekl(to jsem neřekl, protože jinak by ještě složitě musel shánět auto a přijel by kdoví v kolik) a divil se, že Europan je ochoten jet na motorce s takovým nákladem :-D Říkám, tak po Indonésku ne. On "jasný", usmál se. Tak jsme se dalších 45 minut prodírali na motorce neuvěřitelně zacpanou Surabayou, kdy jsem na nesl na sobě, na klíně, svůj kufr. Nejprve jsem ho měl na šířku, ale protože čouhal z motorky na obou stranách a bránil Nizarovi v předjíždění a kličkování mezi auty, musel jsem ho dát na výšku. Sice jsem nic neviděl, ale přišlo mi to srandovní. Cítil jsem se opět jako Indonésan a říkal jsem si, že takhle bláznivou věc už jen tak nezažiju :-D Ovšem mé zavazadlo v porovnání s nákladem některých jiných posádek na motorce co jsem na silnici viděl, bylo nic. Pro ně zrovna jeden z menších nákladů.
Každopádně pokračování následovalo v neděli. V 6 ráno mi letělo letadlo a v 5:30 byl nejpozdější možnej čas pro to být na příslušné bráně(Gate), to byl čas zavírání brány(prostě ta místnost před tím než se leze takovým tím tubusem do letadla). Chtěl jsem tedy mezi 3 a 4 hodinou dorazit na letiště.
Protože jsem musel celý kufr zabalit znovu, aby se mi tam všechno vešlo, radši jsem ani nešel spát. Den před tím jsem toho taktéž moc nenaspal a ještě den před tím jen 2 a kus hodiny(pač sem do 5 do rána balil) :-D. Takže jsem během balení chvílemi bojoval s únavou a říkal si, že by nebylo úplně nejlepší, kdybych zničehonic usnul. To sem bydlel zrovna u Nizara, který mě následně hodil na letiště. Zde jsem se s ním rozloučil. Zavzpomínali jsme, jak jsme jeli 12 hodin na jeho motorce z Bali na Jávu a tak podobně. A pokračoval v mé napínavé byrokratické cestě. Nejprve jsem měl menší zastávku u odbavování, jednak jsem čekal než check-in otevřou a ještě zjišťuji, že můj kufr měl docela overweight (přesváhu). Ale protože jsem již overweight očekával (u Nizara doma neměli váhu, ale odhadoval jsem, že to bude víc než potřebuji), náležitě jsem si i kufr zabalil. Měl jsem tedy nejtěžší věci navrchu, u zipu, pohromadě. Takže jsem je v rychlosti přemístil do batohu, checknul jsem se, dostal 3 palubní lístky a hurá na imigrační. To byly akorát 4h ráno.
Nejprve jsem musel počkat, než imigrační bude vůbec otevírat, nikde jsem žádné úředníky neviděl a lidé kolem taktéž prostě čekali. Když asi po půl hodině otevírali, jdu tedy za úředníkem a říkám: "Dobrý den, já jsem...", úředník mě přerušil a říká: "Ten z České republiky že jo". "Jo." Říkám si super, tak přeci jen tu o mě vědí, tak paráda, přeci jen to bude bez komplikací, tak hned ze mě spadla nervozita. Jenomže, pár vteřin na to, úředník odvětil: "No tak mi tady nechte těch 4.4 mil RP a můžete jít". Říkám: "Cože? Prosim? Snad 2.2 ne?". Úředník, říká, že nic takového, že má poznamenáno 4.4 mil. Nevěřím, říkám mu že to není možné. On, že jo prostě, že o žádných 2.2 neslyšel. Povídám mu ať mi zavolá šéfa. On: "ok, tak počkej, támhle se posaď". Tak jsem si šel opět sednout tam kde jsem před chvílí již půl hodinu strávil. Čekám, čekám a čekám. Nikdo se ke mě nemá, nikdo mě nevolá. Jdu zpět k přepážce u kanclu a ptám se kde je ten šéf. Oni na mě, že mám ještě počkat, že ještě nedorazil. Protože už uběhlo spoustu času a začalo mi to "smrdět", nechtěl jsem si jít sednou zpět, kde čekají lidi jen na průchod pasovou kontrolou. Vetřel jsem se tedy do kanclu, aby mě tu měli na očích a nemohli na mě zapomenout. Sedím tedy v kanclu čekám co se bude dít. Už bylo 5 ráno a zbývalo 30 minut než budou zavírat gate mého letu. Opět se táži na šefa a opět je mi sděleno, že šéf tu není. O deset minut později se ptám znovu a je mi sděleno, že ještě minutku. Když už zbývalo 15 minut do zavírání a já ještě neměl víza v pořádku, šéf nikde a já nevěděl co teda semnou bude, byl už jsem pořádně nervózní. Zburcoval jsem tedy všechny lidi v kanclu (kteří buď pařili nějakou hru na počítači, nebo koukali na youtube). A hlásím že za 15 minut mi zavírají brány k letadlu proč se sakra nic neděje, že už ty víza potřebuji dořešit. Tak se mě tedy ujal jeden pán (ten samý, kterého jsem oslovil poprvé, očividně to byl zástupce šéfa) a šel jsem s ním do kanclu jeho šéfa, který zde však stále nebyl.
Povídám mu tedy mojí situaci znovu, ukazuji mu důrazně mé letenky a čas odletu, říkám že musím stihnout let. On volá šéfovi, nemůže se mu dovolat. Opět mu říkám a odkazuji se na fakt, že by již mělo být zařízeno, že mám platit jen 2.2, že nevím proč je najednou problém. Znova zmiňuji že jsem sem jel jako dobrovolný pracovník, pomáhat rozvíjet tuto zemi, že mě mrzí, že po tom všem ještě po mne chtějí takovejch peněz. Ukazuji jméno a telefon, jež jsem si poznamenal na imigračním ve městě, úředníka, který mi to zajistil a zároveň toho šéfa, které již kontaktoval. Tento pán mu volá znovu, nemůže se mu dovolat. A znovu a znovu a znovu. Je 5:30 brány k mému letadlu se akorát mají zavírat, šéfovi jsme se stále nedovolali.
--- Pokračování na 3. díl zde ---
Žádné komentáře:
Okomentovat