České jídlo v Indonésii

Mám tady ještě jeden článek z dřívějška z Mojokerta, ktreý jsem zapomněl publikovat.

Jednoho dne mne moji kolegové v Mojokertu požádali o nějaké české jídlo. Protože některé pro nás běžné suroviny zde nejsou dostupné (zejména cokoliv co má něco společného s vepřovým masem - v muslimských zemích prostě vepřový neseženete. A pak ještě různé drobnosti) a svíčkovou s knedlíkem bych nedal, tak jsem musel přemýšlet jednodušeji. Rozhodl jsem se tedy udělat Smaženej obalovanej kuřecí řízek s bramborovou kaší. Zde nebyl se surovinami problém. Kuřata jsou zde velmi oblíbená a brambor ačkoliv moc nepoužívají a také je zde drahý (u nich jsou brambory dražší než u nás a to ještě pomysleme na jejich cenovou hladinu) je k sehnání.

Nechal jsem teda nakoupit suroviny. Při dotazu kolik toho mají koupit, říkám každému jedno kuřecí prso a dvě, tři brambory a pak ještě ty věci jako mléko, kuřecí koření atd... Nejdřív teda pojmu "kuřecí prso" nerozuměli, ale pak jsem jim to vysvětlil a vypadali ještě více zmateně, říkajíc, že už chápou.

Obsah doneseného nákupu mě lehce překvapil, ale jsem v Indonésii v zemi kreativních lidí, s tím si musím poradit, řekl jsem si. Místo kuřecích prsou jsem dostal půlku kuřete. Když jsem se jich zeptal proč nevzali ty prsa, že by to bylo jednodušší, koukali na mě divně. Podle toho jak na mě koukali mi došlo, že tady asi nepůjde přijít ke stánkařovi a říct mu ať ti z několika kuřat vykrájí prsa. Je to přesně tak. Prostě jsem dostal jsem půlku ráno kuchnutýho kuřete a "na tady máš maso". Musím říct, že jsem maso nikdy z kuřete ještě nesundaval. Vzal jsem tedy kudlu a oholil z něj všechno maso co tam bylo, nehledě na to co to mělo být za část, prso neprso. No moc ho tam teda nebylo, bylo to nějaký pohublý kuře.

Další zajímavostí bylo kuřecí koření. Přinesli mi chilli s tím, že je to kuřecí koření. Když nechápali, že tohle prostě kuřecí koření není, tak mi donesli slepičí bujón do polévky, taková ta kostka. Tak sem to pak na to maso nějak nadrobil. Mléko nějak divně zapáchalo a měl jsem k němu nedůvěru. Po chvíli mi došlo že asi bude čerstvé, originál od krávy. To my v Praze neznáme :-D Vlasntě jednou jsem ho v Česku měl a nebylo mi po něm dobře. Hold jsem zvyklej na tu bílou několikrát převařenou a chemicky ošetřenou tekutinu, která vlastně nemá s mlékem krom barvy nic společného, ale přirozeně jí považuji za mléko.

Indonésani (resp. Indonésanky, chlapa v kuchyni v muslimských zemích nenajdete) se na škrábání brambor tvářily, jakoby takovou činnost nikdy nedělaly. Jsou sice v přeborníci v loupání manga, ale brambory vždy vaří ve slupce a zbavují se jí nějak až po uvaření. Jediný krok, který jim přišel normální, byl proces smažení. Ve smažení jsou prostě Indonésani profíci, smaží vše, každý den, celý den. Mixér na zhotovení kaše neměli, což mne ani nepřekvapilo a ani jsem s ním nepočítal. Na činnost drcení či mačkání mají speciální kamenný nástroj, který slouží především pro tvorbu chilli omáček, kdy čerstvou chilli papričku rozdrtí/rozetřou na kaši.

Když bylo dílo skoro dokonáno, už jsem poslouchal, že toho se nikdy nemohou najíst, protože to neobsahuje rýži, ale že si to tedy dají jako takový snack, chcete-li svačinku. Ono by to ani pro všechny nebylo, v českém měřítku by to byly 2 - 3 porce, ale udělal jsem to na 6. Dále ještě před konzumací jsem zaslechl, že Indonésani nemají rádi brambory. Už jsem tušil, že moc nadšení nebudou.

Ochutnal jsem jako první a musím říct, že udělat to v Česku, tak se mi to moc povedlo :-) Ovšem co jsem viděl co s tím prováděli, to sem teda koukal. Když ochutnali první sousto, tak to radši nekomentovali anglicky, nýbrž Indonésky. Ale vyrozuměl jsem, že tomu něco chybí. Všichni přestali jíst, jen se v tom tak rejpali a na něco čekali. Holčina přinesla chilli omáčku a hostina mohla začít, chilli teklo proudem :-D Celá bramborová kaše, vlastně i maso, byly přikrytý pod čepicí, resp. záplavou chilli omáčky. Až chilli zakrylo poslední zbytek vykukující kaše, pak teprve jim začalo chutnat.

Takhle to vypadalo než se začalo jíst
Dvě "láhve" chilli omáčky však jsou již nachystané

Tady už začínaly chilli orgie
Škoda že nemám lepší foto, toho co s tím jídlem provedli
Ani nevím jestli bych pohled na takovou fotku unesl :-D

Takže rada na závěr, pokud budete chtít pohostit Indonésana, hodně, ale hodně a víc než hodně(oni mají úplně jiná měřítka) jím zostřete jídlo tou nejsilnější chilli papričkou co kde najdete. A jakmile sami nebudete schopni jídlo kvůli stupni pálivosti jíst, budete teprve vědět, že oni tu "správnou" chuť jídla teprve začínají "ladit" - cítit a vychutnávat.

Ještě jedna zajímavost z prvního týdne v Surabayi. Adi mě s pár Indonésanama vzal do jednoho warungu, kde podávali jen jedno jídlo - nudle, ale za to v 7mi variantách. A to dle stupně ostrosti 1-7. Co jsem ochutnal trojku, tak mi málem upadla huba a skoro jsem musel hledat hasičák, abych to utlumil. Pro ně to byla jen taková svačinka, že prý zrovna neměli moc na ostré jídlo chuť v tu chvíli.