Protože nakonec bude obsahovat spoustu textu, rozhodl jsem se ho udělat na 3 díly na pokračování. Tohle je tedy díl číslo 1.
Během mého pobytu v Indonésii jsem se dozvěděl, že k jedné zkoušce ve škole, kvůli které jsem se musel původně vracet, nakonec nemůžu. A říkal jsem si, že když se kvůli tomuto termínu nemusím urgentně vracet domů, tak by byla velká škoda zde nezůstat o něco déle. Kdy se mi zas podaří podívat se do takto vzdálených krajin.
Kvůli mému prodloužení jsem musel zařídit spoustu věcí. Jedna z nich i byla prodloužení víza. Koukám teda do pasu, kdy mi víza vyprší a zde na mě vysloveně "svítilo" visa expire: 12. 9. 2012. Jiné datum zde ani nebylo. To jsem ještě v době, než jsem se vydal na dvoutýdenní tůru Bali, Gili, Lombok. Hledám na netu kde se o víza dá žádat a přemýšlím jestli o prodloužení zažádám na Bali, nebo až budu zpět v Surabayi. Nakonec zjišťuji, že bude lepší tak učinit v Surabayi.
Po výletu po ostrovech jsem se dostal do Surabaye (28.9. večer). Následující den jsem akutně potřeboval být v Mojokertu, takže na nějaké papírování po příjezdu nebyl čas. Zde jsem byl pár dní a následně jsem odjel do Surabaye na určitý event, kterého jsem se chtěl zůčastnit. Chtěl jsem si s sebou vzít pas, ale protože jsem byl ve spěchu, nechal jsem ho v Mojokertu. Ten víkend jsem akorát jel na výlet k Malangu do Safari. Na tom výletě byla opět přítomná Leo. Která měla o den dříve (pátek) určité problémy na imigračním. Měla jen vyzvednou prodloužená víza a na to hned odletět z Indonésie. V ten pátek jsem dokonce na tom imigračním i byl (jelo nás sem s ní víc, pač jsme zrovna byli pohromadě) a zrovna mě štvalo, že sem nechal ten pas v Mojokertu. Pro jistotu se koukám znovu kdy mi vyprší, abych se ujistil že mám ještě čas. Opět vidím "visa expire: 12. 9. 2012". Říkám nevadí času stále mám dost.
Leo teda měla na imigračním problémy. Úřednici pracovali pomalu. Ten den měla odlétat nikoliv do Číny, ale do Thajska (zde pokračovala její cesta). A protože zažádala o víza až po té co jí vypršely, musela dodatečně platit 200 000 RP za každý den bez víz. Což bylo nějakých 600 000 RP. Úředníci pracovali velmi pomalu, měli tam nějaké problémy a nebyli moc výkonní a po všech nátlacích a popoháněních dokončily víza 20 minut před tím, než její letadlo odletělo(v 15h). A cesta na letiště trvala přesně těchto 20 minut. Let jí přesně před očima uletěl. Podařilo se jí však s personálem přebukovat letenku na neděli(což normálně není možné, přebukovat letenku ulétlého letadla). Proto tedy byla přítomna na Výletu do safari.
Když jsem viděl jak se na úředníky nedá moc spolehnout, říkám si, že musím zažádat o prodloužení nejpozději týden před tím než mi vyprší, abych předešel všem takovýmto problémům a nic navíc nemusel platit. Na imigrační se stavuji následující čtvrtek, což bylo přesně týden před vypršením.
Zde mne však čeká zděšení. Právě mi sdělily že budu platit za "overstay", že už mi víza dávno vypršela. Nechápu proč. Říkám: "vízum mi vyprší 12.9. jakejpak overstay?". Ukazuji paní na přepážce na místo ve vízech kde stojí "visa expire: 12.9.2012" a dodávám že víza mi tedy ještě nevypršela. Paní se pousmála a řekla že to mi teda vypršela, že už jsem zde 11 dní bez víza a že musím zaplatit 200 000 RP za každý den, tj. 2.2 miliónu rupií + standardní poplatek 250tis. Nechápu, jsem opravdu překvapen a zděšen. Opět se odkazuji na ono datum jež stojí v mým vízu. Paní říká, že to sice znamená kdy víza vyprší, ale trochu jinak. Řekla mi, že toto datum, které jsem celou tu dobu považoval za den vypršení víz, je sice vypršení víz, ale v tom smyslu že je to poslední možné datum, kdy je na tyto víza možno vstoupit do Indonésie. Takže to je datum vypršení víza, ale prostě trochu jinak. Následně mi ukazuje prstem na předchozí stránku v pasu, kde je datum mého příletu a ještě na počet dní na kolik jsou víza platná, z čehož vyplývá, že jsem zde již opravdu 11 dní bez víza. A to jsem se smál Leo, že musela platit 3 dny overstay, že zažádala až po vypršení. No hold to je moje blbost no. Ale to jak je to vízum uděláno a jak to tam je napsáno, mě velmi zmátlo. Když jsem vízum následně studoval více dopodrobna, tak už mi to bylo jasný. Zkusil jsem však udělat takový test. Kamarádům jsem dal mé vízum do ruky, ať se na ně kouknou a ať mi řeknou, kdy mi vyprší. Všichni až na jednoho odpověděli že 12.9.2012
Každopádně zpět k situaci na imigračním. Potřebuji tedy zničehonic dva a půl miliónu. Jsem úplně vyveden z míry, strašně naštvanej a hlavně už jsem si ani nejsem jist, jestli tolik peněz ještě vůbec mám. Vzpomněl jsem si totiž, že když jsem posledně na Bali vybíral z bankomatu, tak jsem tam měl tři a něco miliónu a vybíral jsem milión. Yeni(která je zde semonu) mě tedy bere do nejbližšího nákupního střediska, kde mají bankomat. Mají jich tady rovnou celou armádu(asi 13 bankomatů od asi 6ti bank). Potřebuji tedy dva a půl milionu a nevím jestli vůbec tolik mám.
Jdu k prvnímu bankomatu, zadám dva a půl mega a zobrazila se chybová hláška, že mi tolik dát nemůže. Říkám si "a sakra". To je zlý. Mám ještě v kapse poslední padesáti dolar. Ovšem je poslední z určitého důvodu. Již jednou jsem ho chtěl směnit a nesměnily mi ho, že byl prý moc starý. Že prý berou jen bankovky vydané od roku 2000. Ptám se tedy Yeni, kde je nejbližší směnárna, že to zkusím. Říká, že daleko, ale ať zkusím ještě jiný bankomat. Zkouším tedy jiný bankomat, ale ten mi peníze taktéž nechce dát. Ovšem zde je na rozdíl od toho předchozího napsán důvod proč. A tím důvodem je, že bankomat má limit 1 milion na 1 výběr. Zkouším další bankomat, taktéž milion. Zkouším další 2 a našel jsem jeden kde je limit 2 miliony, víc už žádný neměl. To mi však moc nepomůže. Protože potřebuji 2,5 a tak i tak budu muset vybírat na dvakrát. S tím že budu prostě muset platit dva transakční poplatky. 125 tisíc za každý výběr. Vybírám tedy poprvé dva miliony, dostávám je. Teď už jsem jen doufám, že mi to na po druhý dá ten zbývající půl milion. Je to jak z dramatického filmu. Místo toho aby mi bankomat dal okamžitě nějakou odpověď, transakce někde vázne, je tam napsáno processing s těma třema blikajícíma tečkama za sebou a to neobvykle dlouho. Stále jsem nevím, jestli peníze dostanu. Ale nakonec jsem dostal.
Vydáváme se tedy zpět na imigrační. Zde jsem opět neuspěl, protože mi chybí jeden formulář. Mám totiž neturistická víza(takový trochu speciální), ke kterým je potřeba více papírování. Sice jsem přinesl ten papír co jsem myslel že chtít budou, ale nakonec chtěli jiný. Musím se tedy stavit další den. Bojím se však, že zítra po mě budou chtít platit nikoliv 11 dní, ale 12 dní overstay. S úřednicí se tedy domlouvám, že mi tam i zítra napíše 11. Vyžaduje to jí však věřit a doufat že jí další den potkám za přepážkou. Další den jí zde potkávám a pamatuje si mne a těch 11 dní je ok. Předložil jsem jí tedy celou záplavu potřebnch formulářů. Tj. "červené složky" které jsem si zde musel pořídit, 4 pasové fotky na červeném pozadí, kopie pasu na stránce s vízem a pak další kopie na stránce s mými údaji. Dále zvací dopis od organizace, pro kterou jsem zde pracoval, pak jeden papír, který už přesně nevím k čemu byl, pak 2x vyplněná žádanka o prodloužení(jež musela být vyplněna propiskou s černým inkoustem a oni zde měli propisky s modrým, takže všechno jsem musel vyplnit znovu). Po té co jsem u okénka předložil tyto dokumenty, dostal jsem ještě jeden papír na podepsání, že jsem vše odevzdal. Po té úřednice vložila do "červených složek" ještě jeden dokument, který akorát vytiskla. Něco z toho orazítkovala, na něco přilepila nějakou cedulku a ještě mi vrátila samotné "červené složky", že jsem je nepopsal. Nakonec jsem tam vložil ještě svůj pas a dostal jsem papír na kterém bylo napsáno, že si víza mám vyzvednout v následné úterý. Pro vás, kdo jste cestovali z ČSR před 1989 nic neobvyklého, ale já nikdy nic takového nezažil. Nevěděl jsem, jestli se stresovat s každým papírem zlvášť, nebo jestli se tomu mám smát.
Stavil jsem se tedy v úterý(den, kdy jsem se chystal na Mt. Kelud a Sempu island). Zde mi u okénka řekli, že ještě ne, že se mám stavit později, že mi je teď nemůžou dát. Řikám si aha, tak asi ještě asi nebudou hotový ok. Zrovna jsem měl jet na Kelud, Sempu(takže st, čt se mi nehodí). Ptám se tedy, jestli se mohu stavit až v pátek. Jestli to bude ok, když odlétám v neděli. Paní u okénka říká že ano. Ptám se tedy ještě jednou. Když se teda stavím v pátek, tak je to ok? Že letím v neděli. Paní říká, když se stavíte v pátek je to OK. Tak říkám OK. Vydal jsem se tedy na již zmíněný poslední výlet.
V pátek jsem chtěl dorazit na imigrační co nejdříve to jen bylo možné. Pro případ, kdyby něco náhodou nesedělo a byl nějaký problém, aby byl ještě čas a prostor navíc. Chtěl jsem tedy dorazit nejpozději v 9 hodin. To znamenalo vyrazit nejpozději v 8 z Mojokerta.
Protože jsem odlétal v Neděli a nechtěl jsem se znovu vracet, už jsem chtěl jet s kuframa. Po čtvrtečním výletu jsem měl tedy rozloučení s rodinou a s lidmi s Mojokerta, následně zabalit a ráno do Surabaye. Balil jsem až do půl pátý a před sedmou vstával. Andy(človek co mě tu měl na starost) mě měl po ránu hodit autem na bus. Říkal jsem mu večer, že nejpozději v 8 potřebuji nastupovat. Jako bych po všem co jsem tu prožil zapomněl jak to v Indonésii s časem funguje. Andy ještě v půl devátý spal a když jsme mu po několikáté volali kde je, že už potřebuju jet, tak říkal že už je na cestě. Nakonec jsem na něj nečekal, kluci z rodiny vzali na jedné motorce mě a na druhé kufr. Kupodivu jsme ho cestou potkali. V 9 jsme tedy byly na
Autobus byl opravdu trochu plnější. Velikostí byl podobný jak klasická česká Karosa (pro 45 lidí). Ovšem zde byly sedadla v řadě 3 + 2 + stojící lidi v uličce. Já stál u řidiče u dveří. A co jsem se tak snažil počítat, tak jsem se dopočítal cca 90 lidí na palubě tohoto silničního korábu.
Nakonec mě teda jeden ojek přemluvil že mě tam veme, pač mě tam vzal za cenu pro indonésany - 7 000 :-D (není už důležitý kolik to je v přepočtu, ale že akceptoval že mě veme za cenu jako pro indonésana). Za dvě minuty jsme tam byly. Svezení bylo však ftipné (to F tam mám naschvál, pač je to víc než vtipné). Seděl jsem za ním na motorce a měl jsem na sobě svůj velký cestovní kufr čouhajíc z obou stran z motorky a na zádech batoh. Týpek jel zkratkou, pač jinak by musel objet celý blok, což by bylo asi 4 km místo 400m. A zkratkou jel tak, že jel v protisměru(v indonésii běžná věc). Jeli jsme tedy v protisměru čtyř, vlastně 5-6 proudý silnici(4 pruhy jsou na silnici nakreslený, oni však takovýhle čmáranice neřešej a jedou v tolika pruzích, kolik aut se vedle sebe fyzicky vejde) s kufrem na motorce. Prostě Indonésie.
Na imigrační jsem se teda dostal v 11h (místo v kýžených 9) a u okénka bylo volno, takže jsem byl hned na řadě. Paní mi řekla ať jdu o patro výše, že mě tam vyzvedne. Jdu tam, čekám, paní nikde. V 11:31 se paní objeví a oznamuje mi, že mám přijít ve 13h. Když se jí tážu proč mám čekat tak dlouho, odvětí mi, že je pátek a to touhle dobou mají pauzu na modlení a po ní, že ještě navazuje pauza na oběd, ať počkám do 13h. Ta ženská prostě půl hodiny čekala až začne přestávka, aby mi mohla oznámit, že začala přestávka, že mám přijít za hodinu a půl. No úžasný. Zdržení, problémy a překážky pokračují. Tak jsem si šel dát něco k jídlu.
V jednu hodinu jsem byl tedy zpět. Připraven si konečně převzít můj pas s vízama a vypadnout. No a to jsem tu chtěl být v 9. Nezaspal jsem, na nic jsem nezapomněl, udělal jsem vše správně, ale prostě Indonésie a její vliv mě o 4 hodiny zbrzdil. Jen tak dodám že imigrační zavírá v 15:00. Úplně jsem neměl dobrý pocit, ale říkám si, že jen převezmu vízem, už čekám u správných dveří, co by se tak mohlo pokazit.
Navíc jsem si vzpomenul, že mi někdo říkal, že státní instituce/zaměstnanci pracují i v sobotu.
Čekám tedy co se bude dít. Ve 13:45 si mě konečně zavolali dovnitř. Říkám, sláva, ulevilo se mi. Už žádný problémy dneska. Konečně dostanu pas.
Šel jsem teda do kanclu a tam na mě již čekal úředník. Nejprve se mne vyptával proč prodlužuji víza, proč sem si je nechal vypršet, jestli umím něco indonésky a tak. Na vše jsem mu odpověděl, on se tvářil v pohodě. Koukal na všechny dokumenty pousmál se a ptal se mě na další, až zcestné otázky. Ale stále měl pohodovou náladu a úsměv. Zničehonic vytáhl cigarety, zapálil si a nabídl mi také. Nechápal jsem. V kanclu na imigračním mi úředník nabízi cígo. Dobrej fór. Koukal tak na moje dokumenty. Koukal, koukal, usmíval se a koukal. Nic však neříkal ani nedělal. Ptám se, jestli je vše v pořádku. On: "jó všechno je oukej". Tak ok. Ale stále nic nedělal. Kouřil, koukal do těch dokumentů, pak si se mnou začal povídat. Ovšem úplně zcestně. Chvíli jsem se s ním bavil, ale pak jsem se zarazil, má víza jsem stále neviděl. Ptám se opět co s těma vízama, je vše v pořádku? On opět odvětil s pohodovým klidem "joooo, vše oukej". Ptám se ho proč se teda nic neděje, kde je háček? On zase říkal, že není problém. Když se ho teda ptám, proč teda nic nedělá, když není žádný problém. On odpovídá, že v půl musí pryč, že jede na chatu (tak nějak to vyznělo). Bylo 14:10 (ve 3 zavíraj). Pár minut si jen tak listoval v dokumentech, který už musel znát nazpaměť, ovšem nic neudělal, jen si tak listoval v papírech. Opět na něj dorážim, proč se nic neděje, proč nic nedělá, že ve 3 zavíraj a že začínám být nervózní že je něco špatně. On: "buď v klidu všechno se vyřeší". Nicméně jsem se dověděl že v sobotu se zde nepracuje. Zapálil si další cígo a začal si z blízka prohlížet můj pas. Jako by měl být falešný. Po pár minutách prohlížení si pasu jsem pochopil že nezkoumá jestli je pravý či nikoliv. Byl pasem fascinován. Listoval v něm stránku po stránce, zkoumal vodotisky, jemnost tisku a všechny bezpečnostní prvky. Koukal na něj ze všech stran a po 5ti minutách fascinace z něj vypadlo: "hmm goood quality". Já ho opět nervózně přerušil a už asi po desátý se ptám jestli je nějaký problém, a proč se nic ksakru neděje. Má trpělivost pomalu vyprchávala. Nevěděl jsem co mám teda udělat abych z toho úředníka dostal co tu nehraje a proč se nic neděje. A co mám udělat, abych ho dokopal k tomu aby něco konečně začal dělat.
Zapálil si už třetí cígo, odešel z kanclu a něco povídal svým kolegům ve vedlejším kanclu. Bavili se indonésky, takže jsem jim moc nerozuměl, ale rozeznal jsem, že se baví o mé letence a smějí se jí. A to velmi intenzivně a nahlas. Jako by jim právě řekl vtip roku. Jen jsem nepochopil co bylo tak vtipného na mých letenkách. Z kanclu koukám, vlastně zírám a to doslova a naschvál, na toho úředníka, aby pochopil že po něm něco chci a že nejsem v klidu. Mávám na něj a po nějaké době se vrací. Následně jsem mu v několika větách už trochu ostřejší angličtiny řekl, ať už si ze mne přestane dělat srandu a kouká mi sdělit kde to sakra vázne a co je na mých letenkách tak vtipnýho a kde je sakra problém. Poprvé úředník promluvil: "tohle je problém" ukázal na moje letenky. Říkám: "hmm a proč jsou problém?" On: "prostě jsou problém". Víc sem z něj už nevydoloval. Snažil jsem se o to marně ještě pár minut, když on najednou: "Je půl, tak já se s vámi loučím, tady kolega si vás přebere".
Zbývala tedy půlhodina do zavíračky imigračního a šel jsem k jinému úředníkovi, který o "mém případu" nic nevěděl. Usedli jsme tedy a začal studovat všechny ty papíry v Červených složkách. Po asi 5 minutách studování všech materiálů se na mě otočil a velmi rázně a s kamenným výrazem v obličeji řekl: "Tak je to jednoduchý pane, musíte zrušit váš let". Koukám na něj s vykulenejma očima a otevřenou hubou. Cože!? Jako proč?! No nemůžu, to nelze zrušit, povídám. Jakto?! No musíte ho zrušit, abysme vám mohli dokončit vaše víza. Povídám: "to jako ještě nejsou hotový?" "Vždyť jsem sem dával všechny dokumenty už před týdnem." On říkal, že nejsou, že jsem tu pozdě, že jsem se měl stavit dřív, třeba v úterý. Povídám, že jsem zde byl v úterý a že mi řekli ať příjdu později. A když jsem se ptal jestli pátek bude ok, že v neděli odlétám, oni řekli že jo. Pán byl udiven, ale opět mi zopakoval že jsem tu pozdě, že prostě musím zrušit svůj let. Znovu říkám že to nemůžu udělat. "V tom případě to tedy zaplatíte na letišti". Říkám ok, není problém, že je mi jedno kde těch 2.2 milionu zaplatím. Vypadalo to, že řešení je najednou takto jednoduché. Nebylo. Úředník mi, stále s ledovým výrazem a ostrým tónem, odvětil. No pokud budete platit na letišti, tak to musíte zaplatit všechny dny co jste tu bez víz, což není 11, ale v neděli tomu bude 22 dní tj. 4.4 miliónu rupií. Opět na něj koukám jak na špatnej fór. Říkám, že tolik peněz prostě nemám, kde to mám jako vzít. Pán opět suše a ostře odvětil. To je váš problém, prostě teď máte tyto dvě možnosti: buď zrušíte váš let a počkáte až vám víza doděláme a bude to stát 2.2 milionu, nebo to zaplatíte v neděli na letišti a bude to 4.4 milionu. Koukám jak puk, oči vykulený a povídám, že nemůžu ani jednu variantu, let zrušit nemůžu a i kdyby jo, tak na novej nemám a na to platit 4.4 milionu taktéž nemám, co mám jako dělat. On povídá, že neví, že to není jeho problém ale můj, že nic víc pro mě udělat nemůže, ať si to rychle rozmyslím, že za 10 minut zavíraj.
Zmohla se mne bezmoc, takový ten zoufalý pocit jenž vás začne od žaludku sžírat a nevíte co si jen počít. Přemýšlel jsem co budu dělat. I kdybych přistoupil na jejich hru, platit nesmyslnej peníz až na letišti s tím, že bych požádal někoho v Česku ať mi něco pošle na účet, tak by to bylo stejnak prd platný, protože přes sobotu by prostě peníze na můj účet nedorazily. Blesklo mi hlavou jak zůstanu v Indnésii bez letenky zpět, bez peněz a co tu vlastně budu dělat a jak se vlastně dostanu domů. Byl jsem opravdu v koncích a zoufalý, jako nikdy dřív.
--- Pokračování zde ---
Žádné komentáře:
Okomentovat