Cesta zpět na Bali

Tento díl o cestě zpět na Bali jsem chtěl původně vypustit, pač mnoho zajímavého nepřináší, ale nakonec jsem ho sepsal. Začátek bude trochu zamotanej, ale prostě opět ukazuje pár příkladů mentality(spolehlivosti) indonésanů a další příklad náhodného potkávání klíčových lidí na mé cestě.

Po Lomboku jsem měl tedy namířeno zpět na Bali. Měl jsem se tady především potkat s Adim. Ten totiž předešlý den ráno vyrážel ze Surabaye ještě s dalšíma asi 10ti lidma(internisti i Indonésani) načež o půlnoci měli dorazit do Kuty. Když jsem se tedy ptal Adiho, kde hodlá cestovat, tak říkal že jen Bali, Lombok ani Gili ne. Tak jsem se s ním tedy chtěl potkat a připojit se k němu procestovat Bali.

Nákup lístků

Na Gili jsem si již koupil lístek na Kutu, který obsahoval transporty: Gili-Lombok(nebližší přístav), tento nejbližší přístav-Mataram, Mataram-hlavní přístav pro trajekt na bali, trajekt do padangbai na bali a následně z Padangbai bus do kuty. Po optání(ještě na Gili, když jsem lístky kupoval) jestli  můžu na jednom přestupů zůstat pár dní a pokračovat později, mi odpověděli že neni problém. Že stačí večer předem zavolat že chci pokračovat a oni mi buknou lístky. Řekli mi tedy že mám být (jakýkoliv den) v  9 ráno v Mataramu. Šel jsem si tedy večer před odjezdem objednat odvoz do Mataramu. Když jsem jim ukázal můj navazující lístek, řekli mi, že s firmou zajišťující spoj spolupracujou, že mi to všechno zaříděj. Řekli mi tedy že mě v 9 vyzvednout před apartmánem. Po otázce jestli to není divný že mě naberou v 9, když v 9 mám byt v Mataramu(cesta sem trvá hodinu a půl) mi řekli že to není problém. Že přestoupím na bus a normálně pokračuju. Pořád mi to nesedělo, tak jsem se ho na to samý zeptal třikrát. Ptám se ho i jestli stále stíhám trajekt a jestli stále platí že budu v 19h v Kutě, odpovídal že ano. Bylo mi to divný, ale zdál se že chápe všechny souvislosti. Tak sem to nechal nakonec být.

Transport a zmatek

Další den mě nabral kupodivu na minutu přesně. Uháněli jsme tedy do Matarnamu. Cestou byla zastávka v nějakém přístavu a říkal jsem si jestli náhodou to není ten přístav kam mě mají odvézt z Matarnamu. Jeho jméno jsem bohužel neznal. Ale i když jsem řidičovi ukazoval můj lístek a ptal jsem se ho jestli zde nemám vystoupit, řekl mi ne, že mám pokračovat do Mataramu. Tak jsem tedy pokračoval. Po 10 minutách jízdy od přístavu nás měli přeložit do jiného minibusu, při překládání se mě opět ptali kam jedu a opět jsem jim ukazoval lístek a ptal jsem se ho jestli stíham trajekt. Ptal jsem se opět několikrát a pánově už znejistily. Tak jsem musel zavolat tomu kdo mi lístek prodal, oni svému šéfovi. No a nakonec mě museli vzít zpět do toho přístavu. Tak tedy uháněli semnou zpět do přístavu(byly zde totiž ještě lidi s kterýma měl pokračovat dál). No a prostě a jednoduše mi prodejce lístků řekl špatné místo kde mám vystoupit. Proto mě vyzvedával v 9, pač jel nejprve do přístavu (kde jsem měl vystoupit) a pak do Mataramu(odkud bych původně měl jet do toho samého přístavu). Takže opět idonésani. Prostě (ne)důvěřuj a prověřuj a několikrát se blbě ptej znovu a znovu, nakonec se odpověd najde.

Indonéský trajekt

Po té co jsem nastoupil do trajektu, vyrojilo se tu hromady prodejců čehokoliv a neustále a dokolečka nám nabzeli své produkty. Střídalo se jich tu asi deset a každý nás obešel asi 3krát. Prodávali, nápoje, jídlo, a pak hromadu zbytečností či ptákovin. Chodit tu vydrželi celou hodinu a nabízeli znovu a znovu a znovu. Je fajn když vám před 4 hodinovou cestou nabídnou chlazený nápoj, ale už je otravné, když vám ho všichni dohromady nabídnou asi 30x. Asi po hodině čekání a odbývání obchodníků trajekt vyrazil na 4 hodinovou plavbu. Ze začátku byly všichni turisti nahrnutí na střeše, užívat výhledu a sluníčka. Jenže asi po hodině to všechny přestalo bavit, začalo jim být vedlo a sluníčko nepříjemné(i mně). A všichni postupně vyrazily hledat stín na lodi kam by se ukryli. Což se nakonéc zdálo jako velmi nesnadný úkol. Protože všechny místa nejen střeše jež byly ve stínu(boční stěna paluby, komín, pod sedadly sedících lidí, vedle schodiště na traverze či v přeplněném prostoru pod zastřešeným místem na střeše. Když jsem se vyrazil podívat o patro níže, nevěřil jsem vlastním očím. Lídé byly všude. Všude na zemi. Opravdu všude. Jediné co bylo ze země vidět, bylo zábradlí od schodiště, na kterém už však taktéž leželi lidé, a jakási úzká chodbička mezi nima k průchodu. I uvnitř trajektu byly lidé na sebe naskládaní všude. Sešel jsem tedy o další patro níže a situace se opakovala. Našel jsem však jedno místo ve stínu k sednutí, u zábradlí a zde jsem nějakou dobu setrval. Ovšem poněvadž slunko se pohybuje a loď také, slunce zavítalo i sem. Šel jsem tedy zpět nahoru, kde jsem měl věci, to tu okouknout. Cestou zpět byla cesta zaterasená lidmi ještě více. Zjistil jsem že to bylo tím, že když jsem šel cestou dolu, lidé seděli a odpočívali. Teď už z toho odpočívání přešli do spánku a ze sedu se převalily do lehu. Takže jsem se doslova brodil spícíma lidma všude na podlaze, která ani už vidět nebyla. Skoro s každým krokem jsem svojí nohu musel položit jen pár cm od obličejů na zemi spících a dávat pozor abych je na kymácející se lodi při zvedání nohy náhodou do obličeje nekopl. Trajekt byl prostě a jednoduše pořádně overloaded(počet pasažérů na palubě několikanásobně převyšoval číslo, pro kolik pasažérů toho plavidlo bylo určeno). Když jsem dorazil po této náročné cestě nahoru, už se mi nechtělo vracet se zpět. Dal jsem si teda něco k jídlu a pití a hldal místo na střeše ve stínu. Zrovna se uvolnilo místo u komínu, kam jsem lezl skrze mezery v zábradlí, kterým byl ohraničen. Bylo zde i několik dalších lidí. Jen pro zajímavost, na střeše byly skoro všichni turisti a v nižších patrech skoro všichni indonésani. Po náročné 5ti hodinové cestě jsme zastavily pár km před přístavem a čekali zde další hodinu než se uvolní v přístavu místo k zaparkováni.

Vítejte v mém obchodě, takto znělo oslovení tohoto prodejce

Na zemi je trochu plno, takto to vypadalo když jsem šel dolu, když lidé ještě nespali

Zde si všimněte indonésana jenž v tomto úmorném vedru nosí bundu a čepici.
Běžný jev v indonésii.

Následně mne čekal už jen transit posledním minibusem. Zde bylo krásné sledovat turisty kteří v indonésii nejsou ještě tak dlouho. Holka co seděla u dveří, jež se nikdy pro jízdu nezavírají byla celá na větvi z toho, proč ty dveře nejsou zavřený a málem dostala panickej záchvat že s otevřejenma dveřma neodjede. Chudák holka, ta ještě neví jak to v indonésii chodí, řekl jsem si :-) Řidič nejdříve nedokázal pochopit co ta holčina po něm chce(přece nechce zavřít ty dveře co nikdy nezavírá), když mu pořád klepala na rameno a křičela. Ale po pár minutách pochopil. Dvěře je totiž opravdu složité zavřít. Cestou jsem velmi klimbal až usínal a pač sem nechtěl v tom autobusu spát, musel jsem se nějak zabavilt. Nejprve mě napadlo napsat Adimu že už se blížim, ať mi řekne kde ho mám najít. Odezva žádná, opět jsem usínal. Dal jsem se tedy do řeči se spolusedící. Holka z Německa. Rozhovor nikterak zajímavý nebyl, ale později jsem zjistil že navázaní rozhovoru s touto osobou byl pro mě nakonec naprosto klíčové v mé následující cestě. Pojdme si říci proč.

Další náhodné setkání

Po té co jsem vystoupil z autobusu a rozloučil jsem se se spolusedící, šel jsem si koupit do nejbližší sámošky vodu a pár sušenek. V sámošce mě oslovil jeden týpek a říkal že si mě pamatuje z autobusu, že jsem se tam bavil s jednou holčinou a že se mu líbilo moje vyprávění o mojí práci v indonésii a mojim cestování. Tak jsme se dali do řeči. Byla s ním zde ještě přítomna jedna slečna, jenž s ním taktéž jela v autobuse. Když jsem se jich ptal kam mají namířeno, tak říkali že hledat levné ubytování. Měl jsem stejný cíl, šel jsem tedy s nima. Týpek akorát ten večer odlétal pryč, tak šel slečnu akorát vyprovodit a najít ji levné ubytování, které jsme oba nakonec našli. Člověk to byl velmi zajímavý. Australan, který se vydal na rok cestovat po světě, kdy projel celou Asii a Evropu včetně několika měst v Česku. A prý mu na to stačilo jen něco mezi 5 a 6 tisici dolary, což se mi až nechtělo věřit. Indonésie byla jeho poslední zastávka. Slečna se jmenovala Leo a je z Číny. Večer když jsme si povídali více, tak jsme oba zjistily že jsme internisti z té samé organizace. A co víc, zjistily jsme se že známe i ty samé lidi. Ona se zde s několika lidma z té organizace měla potkat, já taktéž, ale každý s jinou jejich skupinou. Mě zrovna Adi na mojí zprávu(že jsem za ním dorazil z lomboku do kuty) odepsal, že sorry že akorát vyráží na Lombok. Byl jsem na něj velmi naštván. Říkal že se tu jednak sejdeme a taky že má v plánu následně cestovat jen po Bali(ne žádný okolní ostrovy) a teď mi napsal tohle? No prostě indonésan. Měl sem však kliku že jsem potkal Leo, která zrovna taktéž měla v plánu cestovat po Bali a že zrovna má potkat další lidi z organizace. Takže nakonec se mi rychle podařilo najít náhradu za Adiho :-)

Kdybych se tedy z nudy a ospalosti nezačal bavit s tou Němkou v buse tak Leo nepotkám, pač by mě s tim týpkem nezaregistrovali. Tudíž bych následně ani nepotkal další lidi z organizace. A neměl s kým strávit následující dny. Potkávání lidí na mé cestě je opravdu zajímavé. Přijde mi že se ve svém vyprávění věnuji snad víc cestě a lidem jež jsem na ní potkal, než indonésii samotné. Pokusím se to zlepšit. Ale vzhledem k tomu že jsem cestoval sám, byla pro mě cesta snad i více zajímavá a neuvěřitelná.

Na další den jsme tedy naplánovali rovnou výlet.