Kawah Ijen

Po té co jsem zakončil svojí stáž, rozhodl jsem se podniknout trochu delší cestu mino Javu. Chtěl jsem se vydat na Bali. Shodou okolností se sem zrovna chystaly i holky z dánska(Signe a Christien), se kterýma sem byl v Borobuduru. Vzhledem k tomu, že jsem před tím chtěl ještě navštívit Kawah Ijen, ale je to moc nebralo, tak jsme se dohodli že se sejdem o víkendu na Bali. Den na to mi psal Adi, že se chystá (ještě dalšíma 10 lidma, internisti i Indonésani) na Bali taktéž, akorát o týden později(hned den po skončení Idul Fitri). Chvíli jsem se tedy rozhodoval s kým se sem vydat. Nakonec jsem se rozhodl jet s holkama. Pač minule když Jsme cestovali bez Indonésanů a kohokoliv terénu znalého, byla to větší zábava. A navíc ve třech lidech mi přijde lepší cestovat než ve 12 lidech. Protože Signe má knihu Lonely Planet(kniha jenž obsahuje všechny možný turistický informace o dané lokaci, přehledně a pěkně zpracované, jenž vám neskutečně usnadní cestování) a je to zkušenej backpacker(prostě človek cestujicí jen s batohem na zádech), nelámal jsem si tedy moc hlavu s místama co navštívit či s trasou. Protože jsem v tu dobu ještě řešil problémy s přebukováním letenek a různé věci kolem toho, vyrazil jsem tedy až v pondělí v 11 večer. Očekával jsem cca 7-9h cestu k prvnímu cíli. Cílem byla tedy činná sopka Kawah Ijen, kde se dodnes těží síra tradičním způsobem, tzn kouskem železný tyče a rukama.

Následující celé dvoutýdenní putování by dalo popsat jako jeden velkej kauzální řetězec v potkávání správných lidí na správných místech. Potkání každého člověka na cestě mě dovedlo k potkání dalšího člověka, který mě dá se říci posunul o správný kus na místo kam jsem chtěl a kde jsem potkal dalšího takového člověka.

V Indonésii se na vše ptej několika lidí několikrát

Nejprve jsem musel chytit bus Mojoketro - Surabaya. Ten jsem chytil bežným způsobem jak se to v indonesii dělá. Prostě jít v jakejkoliv čas na místo kudy autobus projíždí a tam ho doslova a do písmene stopnout- prostě na něj zamávat, on zpomalí a za jízdy nastoupíte. Za hoďku jsem byl v Surabayském nádraží a zde jsem potřeboval chytit bus do Banyuwangi(B.Wangi). Zde jsem opět poznával indonéskou mentalitu. Když jsem se ptal prvního prodejce lístků kde a v kolik do B.Wangi jede bus, řekl mi, že jsem přijel pozdě a že žádnej nejede, že až další den v 10 dopoledne. Byla akorát půlnoc. Ptal jsem se druhého obchodníka a odvětil mi to samé. Chtěl jsem se zeptat ještě jednoho člověka a najednou se ke mě větřel další obchodík a ptal se mě kam jedu. Odpověď byla stejná. Pač se mi tomu nechtělo věřit, rozhodl jsem se, že popojdu o kus dále a zeptám se ještě někoho. Popošel jsem tedy, zeptal jsem se jednoho chlapíka, ten mě vzal o 100 metrů dále a "předal mě" dalšímu obchodníkovi. Odpověď na otázku, kdy jede nejbližší bus do B.Wangi, byla neočekávaná a bylo to něco na způsob: a chcete jet patas busem, nebo regular, či snad patas executive? A jestli vlastně chci klimatizaci a televizi uvnitř atd. Dále pokračoval: regular bus vyráží právě teď, a patasy jedou dva za půl hoďky. Jeden přímák do B.Wangi a jeden "courák" zastavující v každý vesnici. Dále si ještě vzpoměl na executive bus až za hodinu. Zkrátka po té co mi 3 lidé řekli že následujících 10 hodin neexistuje jedinej bus jenž by jel ze Surabaye do B.Wangi, mě dotaz čtvrtého člověka postavil před nábídku asi 5 busů různých kvalitativních ůrovní jen v následujícíh 3 hodinách. Jen poznamenám že regular, patas, executive jsou tří nejtypičtější úrovně kvality, kdy regular je bus mající 3+2 sedadla v jedné řadě, žádná výbava smrad, patas je lepší 2+2 sedadla s klimoškou a v executive vám nabídnou ještě přikrývku, nápoj, časopis a spousta dalších vychytávek.

Spolucestující a indonéské vnímání času

Zvolil jsem tedy střední variantu a usadil se do autobusu. Následně mi prodejce lístků sdělil že se spletl že ten bus do B.Wangi vlastně nejede, že bych měl přesednout buď do regularu nebo executive. Pač sem chtěl v buse spát tak sem odmítal regular a pač jsem nechtěl zbytečně utrácet tak se mi nechtělo ani do executive. Když jsem se ho ptal co nejaká střední varianta, řekl nejprve že ne, že později. Pak řekl, že vlasntě jo, že jede. A pak říkal že za 15 minut že tu bude. Týpek byl ukecanej jak rádio, ale i když jsem se s ním již bavil půl hodiny žádnej bus(střední třídy) pořád nebyl k dispozici. Ptám se ho kdy že teda jede, když před půl hodinou měl jet za patnáct minut. A odvětil že za 15 minut tu bude. Řikám ok, jdu se támhle najíst, pokud pojede dřív dej mi vědět. Jdu se najíst napít, 20 minut uteklo, jdu zpět, potkávám týpka a ptám se co s tím busem. On opět odpovídá že za 15 minut. Řikám mu že ať si ze mě přestane dělat srandičky a řekne mi kdy jede. On řiká že né, že fakt za 15, támhle stojí. A ukázal prstem na autobus, který byl prázdný, zhasnutý, nenastartovaný a řidič spal na volantu. Řidič spící na volantu vypadal že má právě půlnoc. Řikám ze sradny týpkovi, že tenhle bus vypadá že se ještě hodinu nikam nepohne. On odpověděl, ne, jen tak půl hodiny, pak popojede do stanice a počká než se naplní lidma. Když sem se ho ptal jak dlouho se plní lidma tak říkal že tak půl hodiny. A dostal jsem ho. Říkal 15 minut a najednou mi sám sdělil že půl hodina než bude možno do něj nastoupit a další půlhodina než se možná vydá na cestu. Tak jsem pokračoval v konverzaci smířen s tím že to potrvá ještě tak hodinu a půl. Když jsme se spolu bavily o nečem jiném než o autobusech a o čase kdy pojedou, přišel mi být v pohodě. Když se mě týpek ptal proč jedu do B.Wangi, a odpověděl mu že na Kawah Ijen, byl hrozně nadšen a najednou se mě ptal jestli může jet semnou, že sice už jednou na Kawah Ijen byl, ale že by tam chtěl jet hrozně moc znovu, zvlášť s cizincem jako já. Nevěděl jsem co si mám o tom myslet, ale říkám si, týpek vypadá vpohodě, dokonce sem měl od něj lístek za cenu, kterou nemaj ani místní indonésani a že společnost by se mi hodila, zvlášť když už na Ijenu byl a bude znát cestu. Napadalo mě i jestli to třeba nemůže být nějaký zlodějíček, nebo tak něco, ale já u sebe neměl kromě pasu a mobilu nic cennýho(notebook sem nechal doma) a zároveň když sem měl od něj lístek za cenou kterou nikdo nemůže mít(to jsem si následně ověřil když sem viděl kolik ostatní platí) neviděl jsem v tom žádný mínus. Ve 2:30 jsme tedy vyrazily do B.Wangi.

Opět indonéska mentalita

Týpek byl velmi legrační a byla s ním sranda. Asi v 7 ráno mi začal tvrdil že na Kawah Ijen z B.Wangi vlastně jet nelze, že musíme vystoupit dřív, o kousek se vrátit a pokračovat jinou cestou zpět, okolo. Zrovna jsem věděl o čem mluví, pač sem si cestu na Ijen zjišťoval před tím na netu a to co mi řikal teď on, bylo přesně to samý co jsem našel, tzv.: "cesta okolo". Jenomže jeden človek v Mojokertu co jsem se s nim bavil o cestě na Ijen, který zde již byl, říkal, že cesta okolo je zbytečná že je lepší(v případě že chci pokračovat na Bali) jet do B.Wangi a tam vzít minibus jenž mě vyveze nahoru na sopku, že jich tam jezdí několik. Již několikrát jsem se přesvědčil že věřit indonésanovi se často nevyplácí. Tak jsem si říkal, že autobusák asi má pravdu, když i google mi poradil tohle... Vystoupili jsme poptali jsme se na cesu ještě projistotu místních. A buď nevěděli nebo nám taktéž odpovídali jet cestou okolo. Tak jsme se tedy vydali jet 30km zpět po té samé cestě jenž jsme přijely. Když jsem se ho ptal proč to neřekl dřív, tak mi odpověděl, že mě nechtěl naštvat že moje cesta přes B.Wangi není správná. Když jsem mu říkal že bysme ušetřili čas i peníze, jak já tak i on, tak odpověděl stejně jak před tim. A čím víc sem byl na něj naštvanej, tím víc se mi smál. Prostě typickej Indonésan. Tohle dělají Indonésani normálně.

Indonéský transport

Vydali jsme se tedy cestou okolo, vzali několik busů a ten poslední byl nejzajímavější. Cesta měla údajně trvat půl hodiny až 40 min. Jenže po 5ti minutách bus zastavil u jedný pouliční prodejny náhradních dílů, protože měl rozbitý klakson a musel koupit nový. Montoval se s tím třičtvrtě hodiny. S blbým klaksonem, proč sakra tolik práce kvůli blbýmu klaksonu. Později jsem však pochopil jak moc je důležitý. Byly jsme na cestě již hodinu a bus stále nabíral víc a víc lidí. Minibus který by byl v evropě považován jakožto pro 12 cestujicích zde nakonec pojal 22 cestujicích uvnitř a plus 6 dalších na střeše. Trochu jsme se zde mačkali, ale budiž, to je proste Indonésie. Na střechu si lidé ještě nakládali co zrovna potřebovali odvézt domu. Třeba bězný batoh, taška s nákupem, pytle s cementem či ocelové konstrukce nebo stromeček, příp. hromada kukuřice. Silnice byla víc a víc do kopce a víc a víc to drncalo. Seděl jsem u levého zadního okénka, který jsem pro lepší dýchatelnost otevřel. Jednoho drncavého hrbolku se však na střeše jeden pytel s cementem pootevřel a vysypal se mi na hlavu a rameno jenž mi z okénka vykukovali. Musel jsem si tedy stoupnout do okénka a trochu ten pytel na střeše poštelovat, aby se na mne nakonec nevysypal celý. Lidé postupně vystupovali a když jsme absolvovali ten nejstrmější kopec tak bylo na palubě autobusu "jen" 18 lidí a nějaký ten cement. Kopec vypadal děsivě, byl strmej, že by se vám ho ani pěšky nechtělo šlapat a i kdyby jo tak byste měli chuť se jistit provazem, silnice na něm děravá jak statní rozpočet ČR, hrbolatá jak odpolední sjezdovky na českých horách během lyžařské sezóny a úzká tak pro jedno vozidlo. Byly zde ostré zatáčky do kterých nebylo vidět a před každou se musí zatroubit klaksonem(aby obě vozidla z obou stran zatáčky věděli že se v ní setkají s protijedoucím vozidlem). I přes všechny tyto podmínky byl minibus s 16 lidmi uvnitř a 2 lidmi na střeše, jenž vypadal že svojí životnost už přesluhuje a že se každou chvíli rozpadne, vyhybajíc se v protisměru náklaďákum, které samotné byly široké jak silnice, schopen celou tuto šílenou cestu vydrápat bez jediného zaváhaní. Občas i díry do kterých vjel byly velké jak kolo autobusu. Co tato skořápka předvedla za úctyhodný výkon do teď obdivuju. Šplhání nahoru trvalo asi půl až třičtvrtě hodiny.

Na první pohled to tak nevypadá, ale mají otevřeno.
Přes Idul Fitrí, kdy muslimové nesmí během dne jíst ani pít cokoliv tekutého,
jsou všechny warungy takto zakryty látkou

Jen takovej pohled na dopravu v Bondowoso

Jeden z autobusů kterým se zde jezdí

Takto to vypadalo na palubě autobusu ve kterém jsem jel nahoru na sopku.
Nejsou tu vidět všichni pač to prostě vyfotit nešlo, zadní řadu si proto jen domysleme.
Hezky jsem očísloval všechny lidi, ať se dá spočítat kolik jich tu je.
Dalších 6 jich je na střeše.

To je on.
Foto po té co jsem vystoupil v cílové stanici.
Většina lidí už vystoupila a většina nákladu už je vyloženo.

Its all about money

Následně jsme z tábora kam nás bus dovezl museli vzít ještě jeden transport. Cesta na Kawah Ijen byla nakonec mnohem dražší než jsem čekal. Co byl průšvih, zjistil sem že mi došly rupie. V té době jsem seděl v transportu z prvního tábora do druhého, se zpáteční jizdenkou zpět do prvního. Tzn po té co mě odvezou zpět do prvního nebudu mít jak zaplatit cestu do města, můj kolega taktéž. Já měl akorát nějaké americké dolary a kreditku, ale na místě jako tábor č.1 bych byl považován za vtipálka ptát se na bankomat či směnárnu. Byla to vesnička uprostřed džunghle cca 1 900 mnm. Trochu jsem byl tedy nervózni jak situaci vyřešíme. Transporty byly prostě dražší než jsme čekali a v ten moment už se nedalo nic dělat, prostě pokračovat nahoru.

Břemeno

Z druhého tábora jsme už museli jít pěšky, protože není možno použít dále jakýkoliv jiný transport než vlastní nohy. Čekala nás tedy 3km cesta. Ze začátku to byla vcelku rovinka a docela i široká cesta a říkal jsem si proč se sem nedá vjet motorkou či autem. Jenže každých dalších 100 metrů se cesta zhoršovala a zhoršovala až jsem pochopil. Začínali jsme potkávat i první pracanty nesoucí nůše s čerstvě vytěženou sírou na svých ramenech. Chodilo jich zde značný počet. Někdy po skupinkách, někdy sami. Podle jejich postav a podle lehkosti s kterou nosí náklad na svých ramenou to vypadá že sírový náklad není až tak těžký. Zeptal jsem se jednoho odpočívajícího pracanta jestli si můžu náklad vyzkoušet. Ukázal mi jak si to správně hodit na záda a šel jsem do toho. Po té co jsem se narovnal a stál jsem s nákladem na zádech, můj respekt k těm týpkům několikanásobně vzrostl. Náklad byl pořádně těžkej, jen sem požádal kolegu ať mi udělá fotku s nákladem na zádech. Chvíli mu trvalo než vytáhnul kameru. Celkově jsem měl na zádech náklad asi tak minutu a úplně mi to stačilo, měl jsem tak akorát. Byl jsem rád že s tím nákladem vůbec stojím na místě. Možná bych ušel tak 4, 5 kroků, ale víc už ani ťuk. Měl jsem opravdu co dělat abych to celou tu minutu udržel(a to jen ve stoje, bez pohybu) a to nejsem žádna slabotinka. A to ještě nevíte jak vypadá kopec/terén o půl kilometru dále, který s tímto nákladem musejí zdolávat. Když jsem se ho ptal kolik to váží, tak říkal, že průměrně má jejich náklad tak 80 kg. Velkej respekt pánům. Po pár fotkách jsme pokračovali dále.

Plné pracovní vytížení

Takto vypadá naložená nůše zblízka

Další borec :-)
Na rameno jsem to hodil, ale nedokážu si představit s tím někam jít.
Je to zatraceně těžký a zatraceně se to pořád pohupuje.
I tak mi bohatě stačila jedna minuta na potěžkání

Cestou jsme potkávali neustále další a další borce nesoucí sírová břemena. Jeden nám i ukazoval jaký má na rameni modřiny z toho nošení, vůbec nebyly hezké a vůbec se tomu ani nedivim. Když sem se vyptával víc o jejich práci, dozvěděl jsem se že jsou schopný odnést jen dva náklady za den. Dále že dole prodávají kilo síry za 660 RP, tzn. při 80 kg cca 52 000 RP, což je něco málo přes stokorunu, za den za dvě otočky tak 260 kč.

Stoupání bylo čím dál prudší, cesta čím dál užší, nerovnější a prašnější. Borci potkávajíc turisty často žádali o cígarety a oheň, kteří ochotně borcům cíga dávali. Jen sem si nebyl jist tím ohněm a tou sírou co maj na ramenech. Nevím jaké hořlavé vlastnosti má síra v takto surovém stavu, ale neměl jsem z nich dobrý pocit jak si všichni zapalují a vykuřují jen pár centimetrů od jejich sírového nákladu. Cestou jsme potkávali i spoustu turistů. Někteří byli více zdatní a kopec jim nedělal problém a někteří byly zdatní méně.

Cesta na vrchol

Síra se na cestě povaluje všude.
Zejména od toho když si borci potřebují na chvíli odložit břemena aby si odpočali

Zde na idnes je z roku 2015 článek nějakého čecha o Kawah Ijen z jeho pohledu a o dost podrobněji.
Já měl na jeho návštěvu velmi omezený kus času, takže jsem to takhle do podrobna prozkoumat nemohl.

http://cestovani.idnes.cz/pekelna-drina-v-sirnem-krateru-dz0-/rady-na-cestu.aspx?c=A150506_132113_rady-na-cestu_tom

Zřejmě štěstí

Potkal jsem jednoho Francouze který byl z výšlapu kopce bez jakéhokoliv batohu zmožen ještě více než borci se sírou. Dal jsem se s nim do řeči, prohodili jsme pár slov a zjistil jsem, že je tu ještě z jednim francouzkym kolegou a že je až do druhého tábora dovezl řidič s autem které si objednali na 3 dny(toto byl jejich 3. den). Dále jsem taktéž zjistil že po absolvování Kawah Ijen je má řidič odvézt do přístavu na trajekt, který jede na Bali, kam jsem se taktéž potřeboval dostat. Když jsem si uvědomil kolik mě stála cesta sem stála a že do přístavu bych měl jet úplně tou samou cestou zpět všema těma autobusama(a kolik času a peněz by to zase stálo) a že oni jedou autem přímo do přístavu, zkusil jsem se ho zeptat jestli náhodou nemá v autě ještě jedno místo, jestli bych se nemohl připojit. Říkal že s tím v zásadě nemá problém, že se ale musím zeptat ještě jeho kamaráda, kterého prý potkám někde dále na cestě. Chtěl jsem si na něj vzít kontakt, pač takovouhle příležitost jsem si nechtěl nechat ujít pro případ, že bysme se už nepotkali. Jenže nikdo z nás neměl signál tudíž by to bylo stejnak zbytečné. Rozloučil jsem se tedy a pokračoval jsem tedy směrem nahoru dofajíc, že potkám jeho kolegu. Zároveň jsem ještě cestou musel několikrát čekat na mýho spolucestujícího kolegu autobusáka. Měl jsem na zádech můj velkej batoh a on nic, ale stejnak sem na něj musel čekat, jak toho měl plný kecky. V tu chvílí jsem si říkal že moje fyzická kondice není v až tak špatném stavu jak jsem si myslel. Pač v česku jsem zvyklej tak 2x týdně na nějakej sport, většinou sportovní gymnastiku. A v indonésii se kromě fotbalu, kterej kterej tak moc nemám rád, žádnej sport snad neprovozuje. Občas se dá narazit na bedminton. To je tak vše. Takže jedinej můj sport za posl 6 týdnů bylo jednou si zahrát bedminton, víckrát už se mi je přemluvit jít na něj semnou nepodařilo.

Cestou jsem tedy potkal i druhého francouze a ten říkal, že když bude souhlasit jeho kamarád a řidič auta který je přivezl, že není problém. Kamarád již tedy souhlasil a řidič byl indonésan, tak mi bylo jasný že jemu to bude fuk. Tak jsem měl radost že můj problém s rupiemi je vyřešen a hlavně že mě hoděj přímo do přístavu bez jakýhokoliv přestupu a to rychleji než autobusy. Dohodli jsme se tedy, že se sejdem nějak dole u auta.

Pokračovali jsme tedy nahoru, terén byl ještě horší a horší. Začínala se vykreslovat nádherná krajina na kterou jsme měli z takové výšky výhled a bylo už i vidět sirného dýmu stoupajícího z kráteru. Dýmu bylo vidět více a více a když jsme byly pod vrcholem, na straně kde se dým převaloval přez okraj kráteru a rozvaloval se po svahu dolu bylo vidět jak dým otrávil a pozabíjel veškerou faunu a floru a byl zde takový mrtvý pruh, kde byla uhynulá bývalá zeleň.

Cesta na vrchol

Může se zdát že ve 2.7 km výšce m.n.m. to jsou mraky,
ale nikoliv, jedná se o sirný dým ze sopky

Okraj sopky

Spálená vegetace sírou

Konečně na vrcholku sopky

Byly jsme všichni natěšení každým metrem stoupání víc a víc na to vidět konečně ono sirné jezero na dně sopky. Jenže když jsme vyšplhali na vrchol do výšky 2 745 mnm přišlo velké zklamání. Sopka byla ten den zrovna tak aktivní, že množství produkovaného sirného dýmu naprosto zahalilo celé jezero a bez jakékoliv dýchací roušky bylo velmi nebezpečné se zde pohybovat. Sirný zápach dýmu byl opravdu ostrý a i patřičně jedovatý. Při představě že borci dole v tomhle těží síru rukama, jen s kouskem tyče, chránící svoje dýchací ústrojí jen kouskem hadru, nosící vytěženou síru na svých ramenech, cca 80kg, každý den, jsem si říkal, že ti lidé nejsou jen borci, že jsou to blázni a že to musí být i tak trochu sebevrazi. I přes zklamání z mizivé viditelnosti kvůli dýmu jsem se pokusil udělat nejaké fotky doufajíc, že alespoň něco bude na nich vidět. Ani jsem nemohl udělat fotky okolí, jaký je zde výhled na okolní krajinu. Chtěl jsem se vydat po hraně kráteru na protější stěnu kde by mělo být lepší místo pro focení, jenže přes hustý dým chvílema nebylo ani vidět na cestu. Občas byla půlminutka dobrá viditelnost, ale pak se zas valilly hustá sirná mračna. Takže jsem vždy musel čekat na focení než dým na chvíli zřídne.

V tuhle chvíli dým na chvíli ustoupil, tak sem honem musel udělat fotku

A ještě jednu

Jediná fotka kde se mi podařilo zachytit kousek sirného jezera
Následně nebylo asi 5 minut vůbec nic vidět kolik dýmu se začalo valit

Dým opět zrovna trochu ochabl, tak jsem se mohl nechat vyfotit

Fotka s místníma fušerama

Následně jsme se vydali zpět. A zpáteční cesta, dolů z kopce, byla snad náročnější a rozhodně nebezpečnejší než škrábání se nahoru. Cesta byla tak prašná, prudká a klouzavá, že mi i párkrát podjely nohy a upadl jsem jak to tu klouzalo. Nechápu ty magory s nůšema jak sou tohle schopný s 80kg na rameni sejít bez ujmy dolů.

Tak a kterým indonésanum tedy věřit

Celej špinavej, smradlavej od síry a trochu potlučenej jsem s kolegou od autobusu dorazil dolu, kde jsem se s ním rozloučil(on už věděl jak se dostat domu) a pokračoval s francouzema do přístavu. Tak sem se s nima bavil a opět mi fracouzové připomněli jak šílená je jejich angličtina, myslím zejména výslovnost. To je děs co sou schopný s angličtinou provést, to i výslovnost českých dětí na základce na prvním stupni je lepší. K mému naštvání jsem zjistil, že auto jede ze sopky do přístavu přesně tou cestou, kterou jsem chtěl jet původně nahoru. Tou kterou mi poradil jeden pán v Mojokertu jako pro mě vhodnější v případě pokračování na bali. Cestou, kterou mi google maps nenašel a cestou kterou mi kolega z autobusu řekl že není možná a že musíme jet spoustu hodin okolo. Cestou která trvala jen hodinu a půl místo 6,5 hodin.

Frantíci

Když jsme dorazily do přístavu a vylezli z auta, říkam frantíkům ať na mě počkaj, že du taky na trajekt, že si jen před tím musím zaběhnout do bankomatu(že bych jim i přispěl na cestu). Po té co jsem se vrátil z bankomatu frantíci zmizeli. Prostě nezájem. No tak sem šel na trajekt, kde sem je opět náhodou potkal, ale opět zas záhadně zmizeli. Tak jsem je víc radši už otravovat nechtěl. Ale byl sem za ně hrozně rád, neskutečně mi usnadnily cestu.


V tuto chvíli jsem tedy na trajektě z ostrovu Java na ostrov Bali.

Pokračování cesty v dalším článku- Bali - kuta ...

(rok po té, přidávám link na aktualne.cz, kde maj luxusní fotogalerii, k této sopce )


Aktualizace z 11.7.2015
Sousední sopka, přes kterou jsem se dostával na Ijen, začala chrlit popel a museli se kvůli ní rušit všechny lety v okolí
http://www.novinky.cz/zahranicni/svet/374660-sopka-zavrela-indoneska-letiste.html